zpět na seznam povídek - rozcestník

Povídka může obsahovat situace nevhodné pro osoby mladší 18 let.

Házíš jako holka

původní název: Throwing Like a Girl
autor: Tar Baby
server: Fictionmania



Tuhle povídku s nadpřirozenou proměnou jsem toužil přeložit několik let, protože patří k mým nejoblíbenějším. Je to zároveň nejdelší povídka, kterou jsem kdy překládal, a proto jsem se rozhodl zveřejňovat překlad postupně, abyste mě případně popostrčili k dokončení, kdybych se náhodou zasekl. Nechám na vás, jestli si budete vychutnávat snad každodenní přídavek nebo si počkáte až na úplný překlad anebo si zvolíte nějakou střední cestu.



„Zahoď to! Stejně nemáš šanci!“ Vyšel výkřik z publika, když Tomáš Kaglin vešel s pálkou na domácí metu.

Tomáš šel na pálku poprvé v sezóně v situaci, kdy jeho škola dostávala na frak od Rytířů z Čeltnu. Přesto byl vděčný, že může hrát, a zaujal postoj. Nadhazovač mu svým pohledem dával najevo, kdo je tu pánem. Na první dva signály kačera nereagoval, teprve při třetím se napřáhl a hodil rychlý míč.

Tomáš s krokem vzad máchl pálkou jak nejsilněji mohl a odražený míč zamířil ke třetí metě. Na nic nečekal a vší silou vyrazil za první metou. Bohužel třetí metař pohotově chytil míček a hodil ho k prvnímu. Snadný aut tak ukončil hru. Sršni opět prohráli, tentokrát výrazně 12 ku 3.

Tomáš poklusem doběhl na lavičku, když zachytil chladný pohled od Lajla Holenda, který měl jít po něm na pálku.

„Právě si mě připravil o možnost úspěšně odpálkovat, blbečku,“ vykřikl Lajl a v pauze plivl k Tomášovým botám než dodal: „Tohle si nemohu dovolit. Já musím hrát! Musí mě vidět!“



Lajl Holend byl opravdu zářivou hvězdou v jinak průměrném týmu. Dle výsledků byli Vitsbergští Sršni příšerní. Po první polovině sezóny měli Sršni jen dvě výhry a nic nenaznačovala, že by druhá polovina měla být lepší.

Aspoň Lajl mohl diváky okouzlovat svým talentem. Jeho lepkavá rukavice, běh rychlostí světla a hřmící pálka, to vše přitahovalo mnoho profíků a skautů z vysokých škol. Nadhazovači soupeře se báli hodit míček a polaři nechtěli vidět nechytatelné houmrany. Během své středoškolské kariéry se naučil zvládat všemožné taktiky ostatních škol. Stal se z něj opravdový mistr, hráč, jehož nadání by jeho trenér, pan Bobrovski, rád viděl i u ostatních. Jako třešnička na dortu byl fakt, že Lajl patřil mezi deváťáky a všichni se ptali, čeho bude schopný další rok.

Bohužel pan Bobrovski nedokázal Lajla přimět, aby bral tréninky a přípravu vážně. Lajl se většinou bez větší námahy jen zlehka rozehřál, zatímco ostatní hráče tlačil, aby na sobě tvrdě makali. Nikdy také nedodržoval doporučenou životosprávu a nejedl tak jak měl, ať v sezóně nebo mimo ni. Zatímco jeho spoluhráči jedli zdravě, zvedali činky a běhali na stadionu, Lajl se stravoval u McDonalda, polehával na gauči, sledoval televizi a bral kreatin. Lajl nepovažoval trénink za nutný, měl přeci talent, co víc by potřeboval?

Tomáš na druhou stranu byl přesným opakem. Každý den běhal a dával do tréninku vše. Jedl správná jídla, zvedal těžká závaží a udržoval si postavu. Bohužel však nebyl nikdy dobrý ve hře. Pracoval s malým talentem, avšak láska k bejsbolu mu dávala energii pokračovat. V žákovské lize ho trenéři využívali jak nejméně mohli. Na střední žáci 7. a 8. třídy měli šanci proniknout do týmu mladších dorostenců. Tomášovi byl vstup dvakrát zamítnut. Žáci 9. a 10. třídy pak mohli nastoupit do starších dorostenců a každý kdo neuspěl měl místo mezi mladšími. Takto dopadl i Tomáš, a i když se pak dostal ke starším, tak samozřejmě trávil většinu času jen na lavičce. Hrál jen za podmínky, když už byla jasná výhra anebo zdrcující prorážka.

Na proti tomu Lajl už jako žák 7. třídy hrál za mladší dorost a od 8. třídy za starší. Stal se hvězdou, na kterou se lepily holky a kterou se toužili stát kluci. Celou svou školní kariéru se soustředil na to, aby se jednou dostal do první ligy. Rád se svým kamarádům chlubil, že zahlédl skauty ze slavných klubů Kabs nebo Jenkýs jak se při jeho hře usmívají od ucha k uchu.

I po fyzické stránce byl vzorem. Měřil 185cm a na jeho modré oči, blonďaté vlasy a svalnatou figuru, byla radost pohledět.



Později v šatně se Lajl opět pustil do konfliktu s Tomášem.

„Kagline,“ skoro až vykřikl a zabodl svůj prst do Tomášova ramene. „Hraješ strašně. Nechápu, proč tě kouč nasazuje do hry. Neumíš běhat, neumíš se trefit a navíc házíš jako holka. A tentokrát jsem na to musel doplatit já.“

„Lajle,“ odpověděl Tomáš. „Máš za dnešek tři houmrany. Co by si víc chtěl?“

„Čtyři! Příště řekni koučovi, že nechceš hrát, nebo se už konečně něco nauč.“

„Holende!“ vykřikl pan Bobrovski ze své kanceláře. „Okamžitě ke mně!“

Lajl se pomalu doloudal do místnosti.

„Víš co znamená tým?“ tázal se ho pan Bobrovski. Bylo ticho. „Znamená to, že skupina lidí spolu pracuje na dosažení cíle. Kaglin je tvůj spoluhráč, nedílná součást týmu jdoucího za svým cílem. A jaký je náš cíl, pane Holende?“

„Vyhrát?“ odpověděl Lajl nezúčastněným tónem.

„Vyhrát a ne, aby si udělal dojem na neviditelné skauty, kteří mohou, ale nemusí sledovat zápas. Snažit se za každou cenu dát houmran nám nepomůže vyhrávat zápasy a ani nepomůže tvému sobeckému cíli. Takže raději se nad tím do zítřejšího tréninku zamysli.“

Předtím než Lajl opustil šatnu, naposledy uslyšel Tomáš jeho posměch.

Tomáš byl nevýrazný brýlatý kluk, jehož obličej chránil speciální kryt. Ač tvrdě posiloval, stále nebyl moc svalnatý. Nikdy neměl rande a jeho sebevědomí snižovaly neustálé posměšky od Lajla a jeho kamarádů. Aspoň ve škole měl dobré výsledky a těšil se, že na vysoké bude vše mnohem lepší.



Lajl naskočil do sportovní verze svého černého Kamara, jehož lak byl dokonale vyleštěn a jehož všechny části prošly nějakou tuningovou úpravou. V CD přehrávači zvolil Metallicu, několikrát vytůroval motor na plné otáčky a pak naplno sešlápl plyn zanechaje v prachu odcházejícího Tomáše.

Když dorazil domu, odhodil u dveří své knihy s věcmi na baseball. Jako první ho uvítal otec. „Výborná hra. Po tomhle výkonu se na tebe budou stát fronty. Tři houmrany! Máš schopnosti jako celý tým dohromady.“

„Díky, tati.“

Vedle z kuchyně se ozvala Lajlova matka: „Jak jsem mohla tušit, že účetnictví pro psychiatrickou léčebnu bude tak časově náročné!“ nadávala jako skoro každý večer.

„Slyšíš to, synu? Musíš přilákat nabídku, od co nejlepšího týmu, aby si pomohl své matce. Podívej se, kolik práce kvůli nám dělá!“

„Ano, tati,“ odpověděl bez většího nadšení a šoural si to přes schody do svého pokoje.

„Při další hře udělej vše, aby ses dostal přes co nejvíc met, ať si mohou skauti všimnout tvého neuvěřitelného zrychlení.“

„Ano, tati,“ byla Lajlova automatická odpověď aniž by poslouchal, co jeho otec říkal.

„A příště se snaž ještě víc!“ vykřikl jeho otec ze zdola.

Lajl se složil na posteli nad níž byl plakát jeho hrdiny, Marka Mekgwajra. Načal si čipsy ležíčí vedle jeho trofejí a otevřel si kolu, která byla pod plakátem Limp Bizkit. Zapnul si televizi a zanedlouho usnul.



Další den před začátkem výuky se sešel Lajl jako obvykle se svými kamarády před školní budovou.

„Tak pánové,“ řekl Sten Belden, vůdce skupinky, „povídejte.“

„Laura včera byla fakt dobrá,“ začal John. „Rozepnula mi poklopec a šla na věc tak rychle, jako kdyby se topila pod vodou a v mém rozkroku byla kyslíková bomba. Samozřejmě mé koule si pro ni přichystaly něco úplně jiného než kyslík.“

Celá skupinka se rozesmála, zatímco Sten mohl škrtnout další jméno ze seznamu. Jejich spolek se nazýval GED nebo také „Get 'Er Done“ (Udělej ji) a jeho členové se už skoro 25 let scházeli každý den v měnícím se složení, tak jak členové maturovali nebo odcházeli. Jejich jediným cílem bylo dostat co nejvíce holek do postele. Spolek se mohl chlubit, že uspěl za celou dobu u více jak poloviny spolužaček. Vedení školy se sice tuto skupinku snažilo zlikvidovat, ale bohužel chyběly jakékoliv důkazy, protože za sebou úspěšně zametali veškeré stopy.

„Laura má ale pěkný zadek,“ řekl Sten na její adresu, když vcházela do školy. Ani si nevšimla, že se na ni někdo dívá.

„Já jsem spíš horňák,“ řekl Lajl a vstoupil do diskuze. „Prsa však nesmí být moc velká, aby ses v nich nakonec neztratil, jinak riskuješ, že skončíš s tlustoprdkou. Každému chlapovi by měly stačit trojky. Větších by se měl každý bát.“

„A tohle slyšíme od někoho, kdo chodí už celé měsíce s holkou plochou jak prkno!“ vykřikl Sten. „Kdy už ji konečně pustíš k vodě a začneš si zase užívat? S vážnými vztahy můžeš počkat na vysokou“ a položil ruku na Lajlovo rameno. „Na střední máš své holky střídat o sto šest! Však se na sebe podívej, vždyť jsi ideální případ. Všichni bychom chtěli být jako ty, vysocí a pohlední, navíc s takovou atletickou postavou.“

„Když Karin je na mě tak hodná,“ odpověděl Lajl. „Nechci o ni přijít.“

„Ale no tak chlape!“ zvýšil hlas Al. „Různé roštěnky jsou vždy lepší než jedna stará okoukaná!“

Lajl si všiml, že přichází Karin. „Omlouvám se hoši, možná někdy příště.“

Zatímco se Lajl běžel připojit ke své přítelkyni, Sten nevěřícně kroutil hlavou.

„Ahoj krásko,“ pozdravil Lajl Karin před vchodem do školy. „Co děláš dnes večer?“

„Jsem s tebou,“ a rozesmála se nad svou odpovědí. „Můj táta bude večer pryč a tak máme celý dům jen pro sebe.“

„Skvělé, kotě!“ poslední slovo ani nedořekl, když svou lásku projevil veřejně pořádným francouzákem. Pak už se museli rozloučit, protože se blížila první hodina. Karin Kůprová mohla jen smutně sledovat, jak její zlatíčko mizí loudavým krokem za dveřmi své třídy. Do Lajla byla zamilovaná od nepaměti a už jako malá se modlila, aby se s ní dal jednou do řeči. Pro získání jeho pozornosti se snažila udělat naprosto vše, od oblečení přes stejné názory. S černě nalakovanými nehty, s černým oblečením a s černým líčením vypadala jako dítě noci. A Lajl ji skutečně nakonec pozval na rande. Měl v úmyslu s ní strávit jen jednu jedinou noc, ale něco se stalo, že jejich vztah pokračoval i nadále, tak jako jejich hrátky v posteli. Nyní měli spolu v plánu školní ples, i když se spíš těšili na párty, která měla následovat po něm.



Bejsbolový trénink začínal jako vždy po školní výuce. Dorazil na něj jak Lajl tak Tomáš a jejich vzájemná nevraživost byla stála patrná, a tak se každý z nich snažil vyhnout tomu druhému, jak jen mohl.

„Trenére,“ řekl Lajl k panu Bobrovskimu, zatímco čekal na svůj odpal. „Nemyslím si, že byste měl stavět Tomáše Kaglina do hry.“

„Cože? A proč jako?“

„Jen se na něj podívejte. Brzdí celý tým. Nemá žádný talent.“

V ten okamžik pálkař trefil míč a ten zamířil do pole. Tomáš zvedl obě své ruce a byl připraven míč chytit. Vyskočil do vzduchu, ale míč se odrazil od jeho rukavice a dopadl na zem. Pohotově sebral míč ze země a hodil ho polaři mezi druhou a třetí metou. Bohužel jeho hod byl příliš krátký.

„Vidíte to?! Hází jako holka,“ řekl Lajl a cítil se v právu.

„Měl jsem telefonát od náboráře z Vičitské univerzity,“ řekl trenér ignorujíce Lajlovi prosby. „Jsou připraveni ti nabídnout plné stipendium pro ročník 2006 na základě tvých statistik ze zápasů. Chtějí tě však ještě vidět za pár dní při tréninku a pak při zápase s Ličtonskou střední.“

„Opravdu? Vičitská univerzita?“ zeptal se Lajl. „Mají výborný tým! To je skvělá zpráva!“

„Řekl jsem jim, ať na tebe zapomenou.“

„Cože?!?“ Lajl vypadal zcela zděšený.

„Řekl jsem jim, ať se na tebe přijedou podívat až za rok.“

„Proč? Zvládl bych to už teď! Trenére, jak jste mi to mohl udělat? Pokud by mě přijali o rok dříve, přilákalo by to profesionální skauty. Zvládnu to. Zavolejte jim.“

„Lajle, říkám ti už skoro pět let, že potřebuješ tvrdě dřít a chodit na tréninky. Ty to však neděláš. Vlastně jsem překvapen, že ses tu vůbec dnes ukázal. Už si ani nepamatuji, kdy si se zúčastnil tréninku následující den po zápase. Sice tvrdíš, že cvičíš ve svém volném čase, ale nemysli si, že nepoznám, že to tak není, že necvičíš a že ani neběháš. Když se talent rozděloval, tak si dostal obrovský kus, a i proto tu jsi. Jsi nejlepší hráč našeho týmu a to už zatraceně dlouho. Bohužel za celou tu dobu, co pode mnou hraješ, tak využíváš jen svůj talent. A teď si představ, jak by si asi mohl být dobrý, kdyby ses víc snažil.“

„Ale já už jsem dost dobrý! Skauti už se na mě jezdí dívat. Vím, že bych to zvládl.“

„Co si myslíš, že si asi budou náboráři myslet, když tě uvidí na tréninku lelkovat a nic nedělat? Nebo když se podívají na tvůj tréninkový režim? Jen zakroutí hlavou a odjedou pryč s myšlenkou: Jaký potenciál ten kluk má, jen kdyby se naučil na sobě makat.“

„Tak jim prostě na tréninku ukážu, že na sobě umím makat.“

„To ti nedovolím. Sedíš tu a stěžuješ si na schopnosti Tomáše Kaglina, ale podívej se na jeho zápal pro hru.“

Polaři se šli vyměnit s pálkaři. Tomáš si přiběhl k lavičce pro přilbu a pálku a okamžitě začal cvičit odpaly.

„Maká na sobě víc než kdokoliv jiný z týmu a nakonec z toho má jen chvilku na hřišti,“ řekl trenér. „Ví, že nemá talent, ale to ho nikdy nezastaví. Hraje pro radost ze hry. A co ty?“

Lajl zakroutil hlavou a zamířil na odpal.

Trénink Vitsbergského týmu probíhal na hřišti pod travnatým nízkým kopcem, na jehož vrcholu stála zchátralá stará vila. Když dal někdo houmran, tak míč vždy skončil na kopci, ze kterého se většinou skutálel dolu.

S prvním úderem odrazil Lajl míč vší silou a ten doplachtil až do poloviny kopce, kde zůstal. Po svém úspěchu se nenávistně ohlédl po trenérovi a čekal na další nadhoz.



Po tréninku dal Lajl své věci do svého Kamara a zabouchl za sebou dveře. Na chvíli se zahloubal a zkontroloval, jestli má vše, a pak už gumy zakvílely jak se odpíchl z parkoviště a zamířil k prašné cestě, která vedla nahoru na kopec.

Když dorazil ke staré vile, kousek sešel, aby sebral míč, který odpálil. Zatímco se na něj díval, sám k sobě si povídal. „Makej na sobě. Ať mi dají všichni pokoj. Jsem nejlepší hráč, kterého tahle škola kdy měla.“

Hodil míč na zadní sedadlo a ve vzteku si vzal svou hliníkovou pálku a s jasným záměrem zamířil ke starému domu, který se od doby, co začal hrát za mladší žáky, moc nezměnil. Každý věděl, že dům je opuštěný a že už zde policie přestala dávno hlídkovat. Ve hněvu přistoupil k nahnilým vstupním dveřím a začal do nich mlátit svou pálkou. Zcela je tak zničil. Sklo roztříštil a ze dřeva zbyli jen třísky. Lajl odstoupil a prohlížel si svou zkázu, když se zevnitř ozval hlas: „Dobrý den?“

Lajl se lekl. Zcela ho překvapilo, že je někdo uvnitř, a rychle zařadil zpátečku.

„Vraťte se!“

Lajl začal utíkat.

„Vím, že to jste vy, Lajle Holende. Vím, kde bydlíte a jaké máte auto,“ pokračoval hlas, zatímco Lajl byl stále na útěku. „A zavolám na Vás policii, pokud se nevrátíte.“

Při zmínce o policii se Lajl zastavil. Kriminální záznam, i když takhle malý, by měl negativní dopad na jeho bejsbólovou kariéru a to si nemohl dovolit. Koneckonců osoba uvnitř ho znala. Věřil, že se s ní dokáže domluvit.

„Tak jo,“ řekl a vrátil se. Když vstoupil dovnitř, začal se omlouvat: „Je mi to líto. Nevěděl jsem, že tu někdo žije. Jen nevolejte policajty, jasný?“

„Nezavolám policii,“ řekl hlas, o němž Lajl poznal, že patří více jak 70 let staré ženě. „Ale za svou škodu budete muset zaplatit.“

„Madam,“ řekl Lajl, jeho obličej přitom zčervenal. „Ty dveře nemohly mít větší cenu než 10 dolarů dle stavu, ve kterém byly.“

„Máte pravdu,“ řekla a pokračovala: „ Pojďte se mnou do salonku.“ Oba odkráčeli po skřípající podlaze do malého pokoje se dvěma velkými křesly a konferenčním stolkem.

„Ty dveře nestály moc peněz,“ řekla a vzala si šálek čaje. „Ale mnohé části tohoto starého domu nemohou být vyměněny za nové a vyleštěné. K těm dveřím jsem měla zvláštní vztah. Můj dědeček je vyrobil a přidělal je, když mi byly čtyři roky.“

„To je v pořádku,“ řekl Lajl. Sedl si a chtěl vyřešit svou situaci. „Koupím vám nové dveře, velmi pěkné, s kterými bude vypadat dům lépe.“

„Bohužel tyhle dveře nemohou být vyměněny. Dnešní dveře by vypadaly zvláštně na tak krásném starém domě.“

Lajl se zašklebil nad slovem „krásném“. Dle něj by i slovo „rozpadající se“ byl kompliment pro současný stav domu.

„A proto tvé pokání musí proběhnout jinak než v řeči peněz.“

„Co tím myslíte? Chcete, abych sem chodil a uklízel vám? Udělám cokoliv, když nezavoláte policajty.“

„Ne, pane Holende. Nezavolám policisty,“ ujistila ho. „Vím o vás víc než si myslíte, pane Holende. Vím, že jste líný a že byste se nikdy nevrátil, abyste mi tu jakkoliv pomohl.“

Lajl se začínal bát, protože i když tu ženu nikdy nepotkal, tak ho z nějakého důvodu znala až moc dobře.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Žiji tu celý svůj život,“ ignorovala jeho otázku. „Nemáte mi co nabídnout. Budete muset vykonat jiný druh trestu.“

„Cože musím...?“ začal Lajl.

Náhle na zlomek vteřiny zaplnilo místnost zářivé světlo a přerušilo Lajla uprostřed věty.

„Tak a je hotovo,“ prohlásila žena.

„Co jste udělala? Co to bylo?“ ptal se Lajl.

„Vaše pokání bylo určeno,“ odpověděla. „Můžete odejít, ale prosím už mě nikdy nevyrušujte, pane Holende.“

Lajl pomalu vstal ze svého křesla a dumal jakého pokání se mu dostalo. Stařena ho dovedla přes chodbu ven a tam ho nechala.

„Zvláštní.“ Nastoupil do auta a podíval se na hodinky. „Sakra! Mám zpoždění. Karin už na mě musí čekat!“ Zařadil rychlost a jen se za nim zaprášilo.



Lajl dorazil ke Kůprovým a všiml si zaparkovaného Karinina auta. Nedočkavě vyskočil ze svého, doběhl ke dveřím a zazvonil. Dlouho čekat nemusel, Karin otevřela dveře téměř okamžitě a bylo se na co dívat. Prsa ji zahaloval jen tenký kus černého topu, který držel za šňůrku kolem jejího krčku a zároveň odhaloval bříško. Stejně tak byly vystavené nohy v celé jejich kráse, protože extrémně krátká černá minisukně toho moc schovat nemohla. „Pojď dál,“ vybídla ho svůdně.

Rychle pak vyběhli do patra k ložnici Kariných rodičů. Lajl se jen na chvíli zastavil, aby ze zadní kapsy vytáhl svou šrajtofli, pak už ho Karin s radostí zatáhla dovnitř a zavřela dveře.



Okolo půlnoci se Lajl vplížil k sobě domu a snažil se přitom nevzbudit své rodiče. Z ničeho nic se však rozsvítila světla a přímo před ním stál jeho otec a mával bejzbolkou.

„Kruci, chlape, víš jak si vyděsil mamku? Kde si sakra byl? Hni svým zadkem než bude rudý. Ať už jsi nahoře!“



Další den před Vitsbergskou střední měl GED svoji další schůzku. Sten se okamžitě zajímal o Lajla.“

„Jakou máš dobrou zprávy, pane eL?“

„Včera v noci jsme to opět dělali.“

„Zase s Karin? Lajle, nesmíš se vyhýbat tvrdým rozhodnutím.“

„Tvrdá rozhodnutí...“ posmíval se Al a propukl v hlasitý smích.

„Zklapni,“ přikázal Sten a Alova tvář opět zkameněla. „Lajle, buď budeš dodržovat naši dohodu nebo jsi aut. Jednoduše, buď začneš žít svůj život naplno nebo se s tebou už nechceme stýkat. A je mi jedno, jaký jsi eso. Zmizíš z našeho spolku a tvá přítelkyně se stane námi lovenou zvěří. Chápeš to?“

Lajl přemýšlel dlouze a urputně než odpověděl. „Dejte mi den na rozmyšlenou.“

Sten znervózněl: „Máš dalších 7 hodin, čili do posledního zvonění. Pak se zde potkáme a ty mi povíš své rozhodnutí. Pokud se neukážeš, jsi aut. Jasný?“

„Jo,“ odpověděl. „Chápu.“ Sten se vypařil zatímco ostatní se dělili o své nejnovější příběhy.



Později ve dřevařské dílně pracoval Lajl na svém držáku pro klobouk. Jeho ruce přejížděly po kusu borovice tam a zpět, ale jeho mysl byla jinde. Přemýšlel, koho by si měl vybrat. Svoji přítelkyni nebo své přátele? Přemýšlel o své bejsbólové kariéře a co bude dělat poté co jeho trenér odmítl hledače talentů z Vičitské Univerzity. Zvažoval, co by měl udělat, aby ho uklidnil a aby se mu opět zavděčil.

„Slyšel jsem to o hledačích talentů,“ ozvalo se za ním. „Je mi to líto.“

Lajl ustal ve své činnosti a otočil se na židli, aby uviděl Tomáše Kaglina, jak řeže kus dubu.

„Co o tom víš, nešiko?“

„Toby mi řekl, že tě slyšel, jak mluvíš s trenérem o náborářích z univerzity. Je mi to líto. Vím, že to pro tebe moc znamenalo.“

„Nojo, to tě ale vůbec nemá zajímat. Jestli to někomu řekneš, tak jsi mrtvej. Rozumíš mi? Nepotřebuji tvoji lítost. Ztrať se a nemluv na mne, když po tobě nic nechci. Jasný?“

Tomáš sklopil hlavu a odešel zpátky ke svému budoucímu věšáku na kabáty.



Na obědě si Lajl sedl ke své obvyklé pizze a načos s limonádou. Když začal jíst, přisedla si k němu Karin a hlavu si opřela o jeho rameno.

„Včerejšek byl vynikající,“ zasténala. „Miluji rachot tvého motoru, když je mezi mýma nohama...“

„Však to nemůže být žádný chcípáček, když jsi tak nenasytná...“

„Musíme si to dnes zopakovat,“ pronesla žádostivě Karin. „Možná bychom mohli zkusit něco nového?“ doplnila se a laskala přitom jeho ušní lalůček.

Lajl se jen stěží držel při sobě. Pak si však vzpomněl na své dilema. „Možná...“ Víc už však nezamumlal. Karin ještě láskyplně foukla do jeho ouška a Lajl pokračoval v nezdravé hostině.



Po posledním zvonění vyšel Lajl ven a uviděl Stena opírajícího se o zeď, jak na něj nedočkavě čeká.

„Takže, co to bude?“

Lajl si dlouze povzdechl. „Dnes večer jí řeknu, že je konec.“

„Výborně!“ řekl Sten s patrnou úlevou a předal Lajlovi kondom, který měl schovaný v peněžence. „Tady máš do zásoby. Zítra pro tebe budeme mít nový úkol. A už prosím nezapomeň. Tolik holek můžeš přefiknout a máš přitom tak málo času. Hodně štěstí, pane eL.“

Lajl se ve svém autě převlékl do tréninkového svetru a hned na to klusal směrem k bejsbolovému hřišti na další trénink.



„Trenére,“ zvolal ihned po svém příchodu a přistoupil k panu Bobrovskimu. „Chci abyste věděl, že jsem se rozhodl chodit na každý trénink a nejen občas.“

„To rád slyším,“ odpověděl trenér. „Ale uvěřím tomu až to uvidím. Dnes začneme s nacvičením situace, kdy jsou dvě mety obsazené běžci. Vezmi Tobyho a Valta a pojďme makat.“

Lajl odklusal ke druhé metě, na svou obvyklou pozici. Toby se postavil k první a Valt dělal spojku. Jako vždy pan Bobrovski srazil míč po zemi směrem k Valtovi. Ten ho sebral ze země a hodil Lajlovi. Lajl míč snadno chytil a okamžitě si ho přendal do své pravé ruky a hodil ho k Tobymu. Míč však nedoletěl ani do poloviny potřebné vzdálenosti.

„Co to sakra má být, pane Holende?“ křičel trenér Bobrovski s rukama ve vzduchu.

„Nevím, pane,“ řekl Lajl. Jeho přihrávka na první metu měla vždy stoprocentní úspěšnost. Jak mohl takhle šeredně minout?

„Zkusme to znovu,“ řekl trenér a opět srazil míč Valtovi na spojce, který opět pohotově hodil míč k Lajlovi. Ten znovu dokonale chytil přihrávku, kterou však opět dohodil na trávu a to dost daleko od prvního metaře.

„Pane Holende, tohle má být snad nějaký vtip? Měl byste toho raději nechat.“

„Omlouvám se, pane. Nevím, co je špatně.“ Lajl začínal mít strach. Co to sakra dělal?

„Zkusme 4-5-3,“ křikl trenér a odpálil míč na Lajla. Ten míč chytil a už viděl, jak Valt běží k druhé metě, aby ji pokryl, tak jak je obvyklé v takové situaci. Dal si míč do své pravé, házecí ruky... a místo toho, aby se z jeho paže stal katapult, tak míč hodil k Valtovi spodním obloukem. Podivný hod zmátl Valta natolik, že míč upustil.

„HOLENDE!“ křičel pan Bobrovski. „Vypadněte ze hřiště! Už mám toho plné zuby. Pokud si se mnou chcete zahrávat, tak už si nezahrajete. Padejte! Vraťte se zítra na zápas, pokud se rozhodnete opět normálně hrát. Nemyslete si, že trénink bude bez vaší přítomnosti nějak poznamenaný.“

„Ale...“ začal se bránit Lajl.

„Teď hned! Rodžre, zaujměte místo po panu Holendovi.“



Lajl byl skoro nepříčetný. Hodil svou rukavici směrem k lavičce, ta však ani zdaleka nedopadla, kam chtěl. Měl rudo před očima a aniž by se díval kolem sebe mířil ven ze stadionu. Cestou ještě posbíral své věci, hodil je do svého Kamara a už druhý den po sobě za sebou práskl dveřmi.

„Co to sakra se mnou je?“ zeptal se nahlas. „Přijde mi, že házím úplně stejnou silou jako vždy. Dokonce i u toho spodního hodu! Házím jako holka!“ Párkrát si přitom nafackoval.

Odhodlaně vyndal ze svého báglu bejsbolový míč a hodil ho na 20m vzdálený poutač. Minul a o dost.

„Do prdele!“ vykřikl. Sedl si zpátky do svého auta a už se chystal odjet, když na kopci zahlédl starý dům a vzpomněl si na události předešlého odpoledne.

„Kristova noho...“ jeho hlas utichl, jak se mu vraceli vzpomínky na ten záblesk. „Něco mi provedla. Vzala mi můj talent nebo něco takového. Za to mi ale zaplatí...“

Vylezl ze svého Kamara a pomalu se vydal k domu na kopci.



Před dveřmi se ještě ohlédl na probíhající trénink a nahněvaný vstoupil skrz stále zničené vchodové dveře.

„Kde jste?“ zařval na celý dům. „Vylezte! Okamžitě se ukažte!“

Při své honbě nahlédl do každé místnosti. Pak si vzpomněl na salonek a když do něj seběhl, nalezl v něm sedící stařenu, jak si čte knihu.

„Co jste mi to sakra udělala?“ chtěl vědět Lajl, zatímco stařena odložila svou knihu.

„Dostal jste své pokání,“ odpověděla. „Navíc jsem vám řekla, abyste mě již nerušil.“

„Co je to za kravinu!“ křičel jak úplně přišel o svůj klid. „Něco jste mi provedla. Sebrala jste mi talent nebo něco takového. Kurvo jedna! Házím teď jako holka! Dejte mě do pořádku!“

„Drahý,“ řekla vystrašeně. „To bychom měli asi napravit, nemyslíte?“

„To máte sakra pravdu, že bude lepší, když to napravíte. Pokud to však neuděláte, tak...“

Silná zář opět osvětlila místnost a Lajl několik vteřin pořádně nevěděl, kde je. Pak znovu získal rovnováhu a okamžitě si všiml, že pokoj je nějaký větší než býval.

„Co jste to...“ Lajl se zastavil a zakryl si rukou vlastní ústa. Jeho hlas byl jasně o oktávu vyšší.

„Tak,“ řekla stařena. „Tak je to mnohem lepší.“

Lajl se na sebe podíval. Jakmile si všiml svého vyčnívajícího poprsí, tak mu volná ruka rychle zamířila do kalhot. Rozepnul si poklopec a zjistil dvě věci. Zatímco z jeho boxerek se staly kalhotky, tak jeho mužství se vypařilo úplně. Dotýkal se něčeho, co byl zvyklý osahávat jen při sexu... se ženou.

„Nyní už máte pro sebe omluvu,“ řekla stařena. „Nejenže házíte jako holka, ale také se strefujete jako holka a k tomu běháte jako holka, samozřejmě krom dalších věcí že. Vlastně,“ řekla a gestem ukázala na jeho nový výstavní hrudník a nevýrazný rozkrok, „jste nyní holka.“

Ohromený Lajl nebyl schopen ani mluvit. Stále vstřebával změny. Jeho tréninkový svetr, který měl klenutý tučný nápis „SRŠNI“, se nyní pyšnil jemnějším fontem a titulem „SRŠNIČKY“. Jinými slovy měl na sobě uniformu dívčího softbólového týmu. Otočil se doleva k zrcadlu a všiml si své o dost menší postavy. Jeho stále blonďaté vlasy byly mnohem jemnější a svázané do dvou malých culíků čouhajících zespoda čepice. Ta měla nyní na sobě „V“ v ženském rukopise oproti původnímu agresivně laděnému oranžovému logu. Také si všiml svých očí, které byly stejně modré jako bývaly. A samozřejmě měl prsa. Podíval se pod svou uniformu a zjistil, že je drží černá sportovní podprsenka Nike.

„Já.. já...“ vysoukal ze sebe Lajl.

„V pořádku, dítě,“ řekla stařena. „Mluvte.“

Lajl získal odvahu a promluvil. „Proč jste mi to udělala?“ zeptal se. Jeho hlas mu stále zněl jako od další osoby.

„Říkala jsem ti, aby si mě už neobtěžoval. Už jsem tě potrestala. Proč ses vrátil?“

„Takhle přece nemohu žít,“ řekl Lajl se slzami na krajíčku. „Nikdo mě nepozná. A co mi asi řeknou rodiče?“

„Ach tak. Každý tě teď zná jako Mišel Holendovou. A tví rodiče si tě pamatují jen jako svou holčičku. Zkrátka nikdo nezná Lajla Holenda.“

Lajl vypadal vyděšeně. „Ale já přece nevím nic o tom jak být holkou nebo o tom kdo jsou moji kamarádi a třeba co mám ráda, nebo...“

„To je snadné, dítě moje,“ řekla stařena. „Vybrala jsem vám průvodce, který bude vaším mostem mezi světem, který jste znal jako muž, a světem, který musíte znát jako žena. Navíc tohoto průvodce již znáte a jakmile opustíte toto místo, tak se s ním v nejbližší hodině setkáte.

Lajl se znovu podíval na své nové tělo. „Tohle mi nemůžete udělat,“ zatrucoval a dodal: „Zavolám policii.“

„A co jim řeknete, dítě moje? Mají váš rodný list spolu s lékařskými a školními záznamy pro Mišel Anu Holendovou. Nikdo vám nikdy neuvěří. Tak akorát vás pošlou do nějakého nápravného zařízení. A vlastně nepracuje vaše matka v místní psychiatrické léčebně?“

Lajl pomalu kývl.

„Nuže na vašem místě bych si raději žila životem, který jsem vám dala. Jsem si jistá, že kdyby si vaše matka myslela, že jste přišla o rozum, tak by neměla problém sehnat vám pomoc...“

Lajlova mysl se vařila a hledala možnost, jak se z toho dostat. „Co mohu udělat, abyste mě proměnila zpět?“

Stařena si jen povzdechla. „Nemůžete udělat nic. Jak jste si ustlal, tak si lehnete. Nyní se obávám, že je na čase se rozloučit, a musím znovu zopakovat své varování. Neopovažujte se mě znova vyrušit. Příště byste mohl za svou opovážlivost zaplatit mnohem víc.“

Lajl neváhal a prchal ven jak nejrychleji mohl. Přitom si uvědomoval rozdíly svého nového těla. Běh byl do určité míry složitější jak byl jeho balanc vychýlen novým rozložením váhy a živelnými boky. Přesto se na čerstvém vzduchu zastavil, aby za sebou zavřel dveře. Okamžitě si uvědomil, že jsou ve svém původním stavu, tak jak vypadaly před jeho řáděním.



Lajl shlédl z kopce na hřiště. Bejsbolový tým stále trénoval jakoby se nic nestalo. Jedna část hráčů si zkoušela odpaly a druhá přihrávky. Vydal se nejkratší cestou dolů.

Tomáš si nasadil helmu a vkročil před vrhací automat. Vzápětí k němu vyletěl míč. Máchl silou, ale míč jen škrtl o pálku a skončil za ním. Hned na to vyrazil další míč, který ho tentokrát minul úplně. Teprve třetí míč se mu podařilo odpálit do vnitřního pole, i když ne daleko. Už se připravoval na svůj čtvrtý pokus, když si všiml blížící se postavy. Tohle vyrušení ho stálo další míč. Tomáš udělal pár kroků vstříc přicházející figuře. Šilhavě přes své sportovní brýle rozpoznal, že se jedná o Mišel.

Lajl přistoupil až k ochrannému plotu u hřiště. Když se rozhlížel, všiml si pana Roderyka, rodinného známého, jak sleduje trénink. Přišel k němu, aby si ověřil stařenčina slova.

„Dobrý den, pane Roderyku“ pozdravil a snažil se přitom znít aspoň trochu mužně, ale vůbec mu to nešlo.

„Ahoj Mišel,“ odpověděl. „Co tady děláš?“

„Jsem právě na odchodu,“ řekl Lajl sklíčeně, když zjistil, že pan Roderyk zná jeho nové tělo.

Z ničeho nic Tomášovu hlavu zaplavily nové vzpomínky. Náhlý přísun informací procházejících přes jeho mozek ho úplně zmohl, a tak zašel za trenérem Bobrovskim.

„Trenére, není mi zrovna dobře“ a držel se přitom za hlavu. „Myslím, že bude lepší, když pro dnešek skončím.“

„Jen jdi,“ odpověděl trenér. „Zasloužíš si odpočinek. Makáš tu víc než všichni ostatní a to myslím upřímně. Ještě nikdy si nevynechal trénink. Jen jdi a vezmi si radši nějaký aspirin a pořádně se vyspi.“

„Děkuji, trenére.“ Tomáš opustil hřiště a vydal se hledat Mišel.



Jak se k ní blížil, poznal, že ji vůbec není do smíchu. Také mu bylo divné, že má na sobě softbolový úbor, i když hřiště a tréninky měly holky úplně někde jinde. „Mišel, jsi v pořádku?“ zeptal se Tomáš.

Lajl se vteřinu na Tomáše jen díval. „Ne, nejsem v pořádku. Nech mě být, Tomáši.“

Když kolem něho Mišel procházela, uvědomil si, že je zmatena stejně jako on. Konečně se jeho myšlenky utřídily. Na jednu stranu znal Mišel, na tu druhou měl zcela nové vzpomínky o někom, kdo se jmenoval Lajl.

„Počkej!“ vykřikl. „Mišel, zastav se!“ Ona však pokračovala ve své chůzi. Myslel si, že se zbláznil, zároveň však cítil, že za tím vším, co se mu dělo, musí být rozumné vysvětlení. „Lajle!“

Lajl zkoprněl a otočil se. „Ty víš, jak se jmenuju? TY jsi mým průvodcem?“

Rozrušený Tomáš sotva dokázal reagovat. „Já... já nerozumím. Co se to děje?“ Dlouze a těžce se zamyslel než mu to konečně došlo. „Ty... jsi bývala Lajlem Holendem.“

Lajl byl u vytržení. „Ano! Ta stařena mě proměnila na holku. Říkala, že mi bude pomáhat průvodce... Jen jsem nečekala, že to budeš zrovna ty,“ řekl jízlivě svým melodickým hláskem.

Tomášovi začalo vše zapadat dohromady. „Ty.. ty si vůbec nepamatuješ, jak Mišel žila, že ne? Tam uvnitř jsi jen Lajl,“ což mu potvrdila kývnutím hlavy.„Dobrá, pojďme si někam promluvit. Já žádné auto nemám, takže budeme muset jet tvým.“

Lajl vešel na parkoviště, kde zanechal své Kamaro, ale nikde ho neviděl. „Nevíš, kde mám své auto?“ zeptal se Tomáše.

Tomáš ho ukázal a jak se k němu blížili, tak Lajl se nemohl vzpamatovat ze šoku, který prožíval. „Její“ auto se vůbec nedalo srovnávat s jeho Kamarem. Mišel řídila malý modrozelený Geo Metro. To auto ani nemělo manuální převodovku, bez které dle Lajla nebylo auto autem.

Lajl otevřel odemčené dveře a nahlédl do kufru, kde měl všechny své věci, jen vypadaly trochu jinak. Všiml si softbolové pálky, fialové tašky a hromady dámského oblečení. Sarkasticky si pomyslel, jak je to skvělé.

Když otočil klíčkem v zapalování, ozvala se na plný pecky Britney Spears. Rychle to vypnul. „Fuj! Tohle vážně poslouchám?“

„Jo,“ odpověděl Tomáš. „Nikdy jsem nepochopil proč.“

Lajl rychle prolistoval svou sbírku cdček. Britney, Backstreet boys, N'Sync, Dream... Myslel si, že začne zvracet. „Tuhle muziku nesnáším.“

Tomáš se na chvíli zamyslel. „Lajl ano, ale Mišel si její poslech užívá.“

Lajl začínal být velmi znechucený. „Kam pojedeme?“

„Ke mně domu.“

„Ale... nebude to tvým rodičům připadat divné?“

„Ani ne. Už od školky jsme kamarádi.“

„To si děláš srandu.“

„Ne a chápu, že Lajl mě nemá rád, ale s Mišel jsme byli vždy nejlepšími přáteli.“

Lajl si povzdechl, jak se všechno měnilo jen k horšímu. Vyjel na silnici a zamířil si to ke Kaglinovým domů.



Jakmile dorazili, oba dva vyšli do Tomášova pokoje a zavřeli za sebou dveře. Lajl začal vyprávět celý příběh, jak se to všechno stalo a co tolik rozhněvalo stařenu.

„A to je všechno,“ zakončil Lajl. „Ale nejprve mi řekni, co bych měla vědět, abych tu přežila.“

„Přijde mi, že už se srovnáváš. Všimla sis, že mluvíš v ženském rodě a že sis sebou přinesla svou kabelku?“

Lajl se podíval vedle sebe a opravdu si z auta odnesl svou kabelku. Bylo to tak přirozené, že si to ani neuvědomil. „Téda!“

„Podívej se na svůj řidičák,“ vyzval ji Tomáš.

Lajl se začal prohrabávat svou kabelkou, ve které byl jeden velký nepořádek. Když se prohrabal přes všemožné pera, tužky, poznámky a několik vložek s tampony, objevil peněženku a otevřel ji. Řidičák byl na jméno „Holendová Mišel A.“ a obsahoval stejnou adresou jakou měl jeho starý řidičák. Lišil se však podpis, který byl uhlazenější a zřetelně holčičí. Největší změnou však byla fotka krásné mladé dívky, která se na něho usmívala.

„Jmenuješ se Mišel Holendová,“ řekl Tomáš. „Nejsi Lajl Holend, protože ten nikdy neexistoval.“

„Ale já existoval!“ bránil se Lajl.

„Odteď už ne. Narodil ses jako holka. Tví rodiče ti dali jméno Mišel. Jsi Mišel Holendová. Musíš tento fakt přijmout. Když budeme mluvit o „tobě“, tak mluvíme o Mišel. Když budeme odkazovat na Lajla, budeme říkat „Lajl“. Platí?“

„Platí,“ odpověděla Mišel, která čím dál víc rezignovala na svou situaci. „Jaký je můj život? Kdo jsou mí přátelé?“

Tomáš si ještě stále zvykal na dvoje vzpomínky a tak si nechal chvilku, aby porovnal, co by mohlo být jinak. „Skoro každý se s tebou kamarádí. Máš stěží nějaké nepřátele nebo někoho, kdo by tě nemusel, spíš naopak. Vůbec nehrozí, že by sis neměla s kým povídat. Spolu s Karin Kůprovou jsme tví nejlepší kamarádi.“

„Karin byla mou... tedy Lajlovou přítelkyní,“ řekla Mišel.

„Vím. Jste nejlepšími kamarádkami už od jeslí. Hrála si softból už jako malá holka. Užívala sis to víc než cokoliv jiného. Ale jsi jako já, plná snahy a píle, ale už postrádáš jakýkoliv talent. A proto spolu trénujeme, abychom byli ve formě, jak ty na svůj softból, tak já na svůj bejsból.“

„Já trénuji? Lajl nikdy netrénoval.“

„To je pravda. Zato my chodíme běhat každý den,“ řekl Tomáš. „Co bych ti o tobě ještě měl říct. Máš za sebou nějaké to rande, ale vše skončilo po první schůzce.“

„Rande?“ zeptala se Mišel. „Chceš říct s klukama?“

„No, lesbička nejsi,“ odpověděl Tomáš. „Pro Lajla to musí být těžké ustát, ale jsi heterosexuální žena. Snad to bude lehčí až se tvá mysl přizpůsobí jiným hormonům.“

„Snad,“ řekla Míšel stále ještě znepokojená nad touto oblastí ženství. „Dobrá. Musím se však dovědět i nějaké základy o tom jak být holkou.“

„Tak to pardon,“ řekl Tomáš. „V téhle oblasti se vůbec nevyznám.“

„Ale ta stařena říkala, že budeš mým průvodcem...“

„Nevím, nikdy jsem si ničím takovým neprošel.“

„Ježíši Kriste,“ začala panikařit Mišel. „Co budu dělat? Je toho tolik, co musím vědět: o módě, o menstruaci a všem ostatním, co neznám. A jestli je pravda vše, co říkáš, pak se ode mne předpokládá, že vím, jak se sama nalíčit a obléct a tak všechno. Nemohu přeci požádat svou mamku nebo Karin o pomoc!“

„Bude to těžké, o tom není pochyb,“ řekl Tomáš. „Ale tak jak jsme viděli, jak sis sama vzala kabelku, možná i to ostatní ti nějak dojde.“

„Mohu se na tebe spolehnout, že mi pomůžeš se vším ostatním?“ zeptala se Mišel.

„Mišel, jsi moje kámoška. Udělám pro tebe cokoliv.“

„Díky Tomáši,“ řekla Mišel a zkontrolovala si čas na svých hodinkách, o kterých před chvílí ani nevěděla, že je má. „Začíná být pozdě. Naši určitě čekají, že každou chvíli dorazím.“

„Uvidíme se zítra,“ řekl Tomáš, když sešli ke vchodovým dveřím. „Každé ráno mě nabíráš cestou do školy, tak mě prosím nezapomeň vyzvednout. Dobrou noc.“

Mišel již sama odešla k autu a odjela k sobě. Cestou hloubala nad vším, co se jí ten den stalo a zajímalo ji, co může čekat doma.



Když vstoupila domu, Mišel si mohla všimnout, že se toho změnilo celkem dost. Vše bylo tak nějak útulnější a uklizenější. Rychlý pohled na nástěnné fotografie jí potvrdil, že je stále jedináčkem. Jak si prohlížela zaznamenané rodinné momenty, všimla si, že jsou z nějakého důvodu veselejší. Na první fotografii jí nemohly být víc jak čtyři roky a už v tomhle raném věku ji otec učil odpalovat. Na druhé očividně slavila 11.narozeniny a zatímco sfoukávala svíčky, tak její matka nadšeně tleskala. Poslední fotka byla ze studia od profesionála a všichni se na ní doširoka usmívali.

„Ahoj zlatíčko,“ řekla její matka, když vešla do dveří.

„Ahoj mami,“ opětovala nervózní Mišel. „Byla jsem u Tomáše.“

„To je v pořádku, zlatíčko,“ odpověděla paní Holendová. „My ti věříme.“

„Je tohle má holčička?“ zvolal pan Holend z vedlejší místnosti.

„Ahoj, tati.“

„Tati? Kdy se ze mne stal „táta“?“

Mišel přemýšlela, co tím asi myslel. Musela rychle improvizovat. „Promiň tatínku“ a políbila ho na tváři.

„TOHLE je má holčička,“ řekl pan Holend, když ji oplatil její laskavost. „Radši moc neponocuj a běž spát. Je celkem pozdě a zítra máš důležitý zápas proti Ličtonu. Musíš si odpočinout pro případ, že by tě potřebovali. Je to tak sporťačko?“

„Správně tatínku. Dobrou noc.“ S tímto pozdravem odešla nahoru, aby našla svůj pokoj na stejném místě, kde ho míval Lajl.



Mišel vešla dovnitř a uvědomila si, že její prostor je až na pár drobných výjimek docela stejný jako býval, když ho naposledy opouštěla. Stále blankytně modré stěny dodávaly pokoji stejný ráz. I nábytek byl po většinou stejný, ale už pohled na postel dával najevo, kdo teď v pokoji bydlí. Veškeré ložní povlečení mělo růžový nádech a celá postel byla pokryta polštářky a plyšáky. Plakátového hrdinu nahradila pravděpodobně její nová hrdinka Dot Ričrdsonová držící zlatou medaili. Veškeré trofeje i plakát Limp Bizkit byly pryč. Na jeho místě visel jiný s hrajícími si štěňátky.

Odložila z auta přinesené oblečení a přešla k šatníku, který vypadal přesně stejně jako dříve akorát byl dvakrát tak širší. V šuplíku na boxerky pak našla kolekci kalhotek vzorně poskládaných do řad a ne spodní prádlo ledabyle poházené přes sebe. A tak to pokračovalo i v dalších šuplících, z triček se staly podprsenky, z ponožek punčochové oblečení a z tílek košilky.

Mišel si svlékla svůj svetr na softból a hodila ho do prádelního koše. Na chvíli se na sebe zadívala v zrcadle, když jí horní polovinu těla kryla jen sportovní podprsenka. Byl to zvláštní pocit mít na sobě takový kus oblečení. Svlékla i podprsenku a podívala se do zrcadla na svá obnažená ňadra. Už mnohokrát viděla nahé poprsí, ale nikdy ne na sobě. Přitom vypadalo tak dokonale, že kdyby ještě byla mužem, tak by se jí v mžiku postavil. Otočila se k odložené hromádce oblečení a vybrala si obyčejnou podprsenku. „Je nejvyšší čas se to naučit,“ pomyslela si a pokusila se ji obléct. Provléknout své ruce přes ramínka bylo jednoduché, horší už bylo zapnout háčky na zádech. Po velkém úsilí a asi pěti minutách se jí to konečně podařilo. Jen se ještě na sebe podívala v zrcadle, aby se ujistila, že je vše v pořádku.

Zničehonic pocítila zvláštní nutkání ve spodní polovině svého těla. Pak si uvědomila, co to je. Potřebovala se vyčůrat. Mišel odešla přes chodbu do své koupelny a všimla si, že ta taky vypadá jinak. Zatímco předtím byly poličky skoro prázdné, nyní je zaplnily hřebeny, kartáče, fén na vlasy a všemožná zkrášlovadla. Rychle přistoupila k toaletě a sedla si, aby si ulevila. Všimla si, že to rozhodně není jednolitý proud, na který byla zvyklá. Po své potřebě se utřela, spláchla a vrátila se do pokoje. Tam si sundala podprsenku a podívala se zblízka na cedulku, aby zjistila, že má velikost 36C. Mohla jen polknout nad Lajlovou ideální velikostí. Pokračovala a svlékla si i tepláky. Jen v kalhotkách otevřela dvířka skřínky, za kterými bývala Lajlova pyžama, ale našla jen hladké noční košilky. Vzala si jednu na sebe, rozpustila si vlasy a skočila do postele.

I přes zhasnutá světla se ji jen těžko usínalo. Celou noc sebou škubala a otáčela se. Stále se jí zdálo o věcech jako dříve, že hraje první ligu, že je součástí hvězdného týmu, že podepisuje smlouvy na horentní částky a že je v obležení velkého počtu žen v obrovském a luxusním domě.



Lajl se skoro až lekl, když ho druhý den probudil budík. Rozespalý odešel do koupelny, aby si prošel svou ranní rutinou. Přišel k toaletě, zvedl prkénko a chtěl si stáhnout pyžamo, ale nějak nemohl nahmatat okraj s gumou, všude byla jen jednolitá hebká látka, která mu bránila v přístupu k rozkroku.

„Sakra!“ zamumlala si Mišel pro sebe, jak si rozpomínala na svůj úděl. Naštěstí si nikdo nevšiml jejího zaváhání. Opět vrátila prkénko nazpátek a vykonala svou potřebu.

Jeden pohled do zrcadla stačil, aby zjistila, že se opomenula večer odlíčit. Její obličej vypadal hrozně, a tak se raději svlékla a vlezla do sprchy.

Když vstoupila do teplé mlhy, Mišel mohla prozkoumat zcela odlišnou výzbroj na sprchování. K dispozici měla profesionální šampon a různě navoněná mýdla a sprchové gely. Začala se mít a přitom prozkoumávala veškeré záhyby a zákoutí svého těla. Když pak vyšla ze sprchy, vzala si osušku, ovinula si ji kolem pasu a přišla k zrcadlu.

„Jemine,“ řekla, když si uvědomila svou druhou chybu toho dne. Odepnula si osušku a opětovně se do ní zabalila, tentokrát kolem své hrudi. Hned na to si začala fénovat vodou nasáklé a ztěžklé vlasy, což nikdy předtím se svými krátkými sestřihy nedělala. A zatímco si sušila vlasy, tak přemýšlela: „Jak jsem se jen mohla do takové bryndy dostat? A jak se z ní mám dostat?“ Nemohla se vrátit za stařenou. Mohla by ji proměnit třeba v žábu. Sama sebe se ptala, jestli by to mohlo být ještě horší, a rozhodla se, že by si měla všímat pozitiv. Stále ještě byla lidskou bytostí.

Její rodiče už byli jako každé ráno pryč. Její otec pracoval ve městě a matce začínala pracovní doba brzy ráno. Mišel se vrátila k sobě do pokoje a upustila ručník na zem. Opět si prohlížela své nahé já. Pomyslela si, že ženské tělo je svým způsobem uměleckým dílem. „Tělo muže takové vůbec není. Vůbec se to nedá srovnávat s tím, co právě vidím.“

Bylo na čase se obléct. Na začátek ji čekaly kalhotky a opětovný souboj s podprsenkou, kdy se jí opět nedařilo za zády zapnout do oček háčky. Nakonec to vzdala a našla si podprsenku tělesné barvy s předním zapínáním. Mišel by sice preferovala bílou podprsenku, která by nepřitahovala takovou pozornost, ale tahle aspoň zcela zakryla její poprsí. Otevřela dveře šatníku a rozhodla se, že se zcela vyhne sukním nebo šatům. Dívala se dlouze a úpěnlivě. Mišel nakonec vytáhla blankytně modré tričko s velkým nápisem „Sršničky Softbólový tým 2000“ a s vyšitým jménem „Mišel“ na levém prsu. K tomu si oblékla džíny, které byly i přes dámský střih dost podobné tomu, co dříve nosívala. Takový styl oblékání byl pro ni dostatečně pánský a tedy přijatelný. Ještě si nazula sandály a už byla připravena vyrazit, když se zničehonic Mišeliny myšlenky stočily k poličce s líčením. Tušila, že to nebude jednoduché. Ještě chvilku se dívala do zrcadla, když si řekla: „Prdím na to.“ Přišlo jí, že vypadá dobře. Ještě si nemotorně svázala vlasy gumičkou do ohonu a pak už si jen sbalila své učebnice s věcmi na trénink a vyšla k autu a také k prvnímu celému dni jako Mišel Holendová.

Když nastartovala, ozvala se opět Britney Spears. V hlavě si okamžitě udělala uzlík, aby se odpoledne zastavila koupit nějaká svá stará Cdčka. Věřila, že její volba hudby nebude nikomu vadit. Říkala si, že konec konců Karin také poslouchá metal a rock.



Když dorazila k Tomášovi, dvakrát zatroubila a Tomáš vyběhl z domu. Bohužel neměl dopnutý zip u tašky a tak se jeho učebnice rozletěly po chodníku.

„Sakra!“ zakřičel, když se skrčil, aby vše posbíral.

Mišel ihned vystoupila z auta. „Počkej, dovol mi, abych ti pomohla,“ řekla a ohnula se. Cítila se však divně. Uvědomovala si svůj zadek, který se jaksi vystrkoval poněkud víc než byla zvyklá pokaždé, když si dřepla pro další učebnici. Jakmile bylo učivo zpět na svém místě, nasedli oba dva do auta.

„Takhle ne,“ řekl Tomáš, když Mišel dosedla. „Nevím toho moc o maličkostech ženského bytí, ale holky takhle rozhodně do auta nenastupují.“

„Co jsem provedla?“ zeptala se Mišel.

„Začala si nastupovat nohou. Holky si však nejdříve sednou a pak teprve stočí nohy dovnitř.“

„Aha.“ Zkusila si to. „Přijde mi to divné.“

„Pravděpodobně si na to zvykneš. Mimochodem vypadáš hrozně. Spala si na dnešek vůbec?“

„Aha, tak já vypadám hrozně,“ řekla Mišel a chovala se dotčeně. „A co má být jako špatně?“

„Chápu. - Nenalíčila ses,“ odpověděl Tomáš.

„Vypadám dobře i tak,“ bránila se Mišel.

„Když to říkáš,“ řekl Tomáš s posměškem.

S povzdechem Mišel zařadila rychlost a vyrazila směrem ke škole.



„Stále nemohu uvěřit tomu, co se mi stalo,“ řekla Mišel ublíženě. „Jen se na mě podívej. Nosívala jsem kondom ve své peněžence a teď sebou tahám v kabelce vložky. Neuvěřitelné.“

„Radši ti řeknu, co tě dneska čeká,“ Tomáš se skoro choval jako osobní asistent. „Dá se říct, že máš skoro stejné předměty jako Lajl až na tři výjimky, které je nutné zmínit. O druhé hodině máš se mnou Matematiku 4 místo Matematiky 3.“

„Já jsem si vybrala zrychlenou matiku? Vždyť Lajl zápasil i s Matikou 3!“

„Budu tě doučovat. Nějak to zvládneme. Při nejhorším si budeš muset Matematiku 4 příští rok zopakovat, ale určitě se postarám o to, aby si dohnala, co teď neumíš.“

„Tohle není vůbec v pohodě, Tome,“ řekla Mišel, když zastavila na červenou.

„Pátou hodinu měl Lajl vyhrazenou na samostudium. Ty máš místo toho lekce zpěvu s panem Kýsem.“

„Lekce zpěvu?“ ověřovala si Mišel.

„Jo,“ odpověděl Tomáš. „Zpěv je jedním z tvých talentů. Máš nádherný hlas.“

„Akorát nevím, jak ho používat.“

„Tak předstírej, že jsi nachlazená nebo že máš posledních pár dnů kašel a pan Kýs tě nechá cvičit jednodušší tóniny a ty se budeš moc snadněji zorientovat.“

Mišel si povzdechla. „Předpokládám, že se tomu nemohu vyhnout.“

„Asi ne. Vypadala by to velmi divně. Zpívání je jednou z tvých vášní. Po pravdě máme v plánu v červnu duet s kytarou. Vybrala sis Nelly Furtrado.“

„Tu nemohu ani vystát.“

„Uvidíme. A poslední změnou v tvém denním rozvrhu je sedmá hodina.“

„Lajl měl Práci se dřevem. Co mám já?“

„Péči o domácnost.“

„Cože?!?“ Mišel byla v šoku. Jako Lajl si užíval různorodosti při práci v dílně, ale co měla znamenat Péče o domácnost?

„Hale, ty ses na to přihlásila.“

„Tak to stojí za prd!“ vykřikla Mišel, když se rozsvítila zelená. „Máš pro mě ještě nějakou další špatnou zprávu, kterou by si rád zmínil?“

„Přemýšlím. Dnes večer tě čeká softbólový zápas v Ličtonu. Holčičí softbólový tým je na prvním místě ve státě a zůstává zatím neporažen. Nemělo by vám dělat problém poslat je domů bez bodů.“

„Jsme na prvním místě? Říkal si, že nemám moc talentu. Hraju vůbec?“

„Poslední dobou sis zahrála skoro v každé hře. Sršničky nemají v lize vyrovnaného soupeře a skóre bývá velmi jednostranné. Slečna Gejnyová tě obvykle staví v pozdější fázích hry, dokonce i do pole, což je něco, co se třeba mě ještě nestalo,“ postěžoval si Tomáš.

„Jak je na tom bejsbolový tým bez Lajla?“ zeptala se Mišel.

„Ještě hůř než s ním. Nevyhráli jsme jediný zápas.“ Tomáš se na vteřinu zamyslel. „Lajl byl celým týmem.“

Mišel přecedila přes své zuby. „To mi povídej.“

Když zajeli ke škole. Tomáš vypadal zamyšleně až zasněně. „Je tu... ještě jedna věc, kterou jsem nezmínil,“ řekl a díval se na podlahu.

„Co to je?“

„Ty a... no... příští týden je ples.“

Mišel zaparkovala. „To je pravda... ježiši... snažíš se mi snad říct, že mám na ples partnera?“

„No, máš no...“

„Kdo je to? Je to někdo, koho znal Lajl? Neříkej mi, že je to jeden z mých, tedy z Lajlových starých kamarádů.“

„Je to... no... totiž jsem to já.“

„Ty?“

Tomáš vypadal skoro až kajícně. „Jdeme tam jako kamarádi, protože jsem nemohl najít holku, která by se mnou šla, a ty si ani nikoho nehledala.“

Mišel se na chvíli opřela do sedadla a zvažovalo to. Tomáš mezitím vypadal, že se propadne hanbou.“

„Půjdeme do toho,“ řekla, aby ujistila toho nešťastného chlapce, který vedle ní seděl. Přece jen jdou jako kamarádi. To snad nebude tak hrozné. Její mysl se však začala zajímat o svou původní partnerku. „A co Karin?“

„Jde se Stenem Beldenem.“

„Aha.“ Konec konců byla Karin tak trochu divoška. Do Stena přímo zapadne, pravděpodobně přímo doslovně.

„Dobrá. Uvidíme se o druhé hodině,“ řekl Tomáš, vzal si své věci a zamířil do školy.



Mišel si vzala na záda batoh a vyšla ke vchodovým dveřím. Uvědomila si, že na přeplněném dvorku není nikdo, kdo by nepoznal prsatou mladou blondýnku, kterou se stala. Stále však v ní hnízdil strach, že ji překvapí někdo z jejích starých přátel a začne se smát jejímu osudu. Najednou zpozorněla, že se ji ujal další podmíněný holčičí reflex. Učebnice si držela v náručí před svou hrudí a nenesla je podél těla jako kluk.

„Překvapení!“ vyjekla před ní jedna holka, černovláska, oblečená velmi konzervativně. Mišel trvalo několik vteřin než si uvědomila, na koho se to vlastně dívá.

„Ahoj Šeli! Nemohu se dočkat na tvůj dnešní zápas. Přeju ti, aby ses dostala do hry,“ řekla Karin s mladistvým nadšením.

Mišel byla stále trochu zmatená. Opravdu před ní stála Karin Kůprová, ale vůbec nevypadala jako ta, s kterou chodil Lajl.

„Platí pořád, že si zítra jdeme do Módního koutku vyzkoušet naše plesové šaty?“

„Aha! No... jasně že platí!“ potvrdila ji ještě rozhozená Mišel.

„Šeli, díky za pomoc. Vybraly jsme opravdu dokonalé vzory. Počkej až mě uvidíš oblečenou, z toho se posadíš na zadek!“

Nic nedávalo smysl. Tohle přece nemohla být Karin. Karin, kterou znala, bývala spíš lehká děva a bylo to na první pohled patrné. Tahle vypadala naopak jako vzorný andílek.

„To nestojí za řeč, Karin.“

„No, musím na hodinu. Uvidíme se později!“ smála se Karin, když opustila Mišel stále hloubající nad tím, co se právě stalo.

Začátek výuky byl na spadnutí, a tak Mišel vstoupila do školní budovy. Přitom jí přišlo, že ji snad sleduje stovka očí.



První část dne byla těžká. Mišel musela nejdříve přetrpět dějepis a pak pokročilou matematiku. Sice si sedla úplně dozadu a snažila se vyhnout otázkám, přesto byla vyvolávána stejně často jako ostatní a musela improvizovat. Většinou však jen civěla na všechny ty čáry a klikyháky, které učitel promítal na plátno, a snažila se najít hlavu a patu ve všech těch vzorcích.

Třetí hodinou byl tělocvik, který opět naplno připomněl Mišel její úděl. Když vešla do tělocvičny, Mišel pokračovala do šatny pro kluky a až vevnitř si uvědomila svou chybu. Rychle se na patě otočila a zamířila místo toho do holčičích šaten. Na prahu místnosti se na chvíli zastavila, když jí došlo, že Lajl snil mnohokrát o takovéhle chvíli. Teprve uvnitř si uvědomila, že vlastně neví, jaká je její skřínka. Otevřela svůj diář a naštěstí našla číslo své skřínky i kód pro otevření.

Mišel přejela pohledem po celé místnosti, která byla Lajlovým vlhkým snem. Všechny holky okolo byly v nějaké fázi svlékání. Kdyby byla bývala ještě mužem, pak by se určitě nedokázala ovládnout, ale z nějakého zvláštního důvodu s ní tenhle pohled nic nedělal. Zbytek místnosti se podobal klučičím šatnám, akorát chyběly pisoáry a vedle umyvadla přebýval koš na tampony. Sprchy, záchody a vše ostatní bylo na stejném místě. „Naprosto nudné,“ pomyslela si. „Co jsem vlastně čekala? Blikající světla a holky svlékající se jako striptérky?“

„Mišel,“ zvolala slečna Gejnyová, když vyšla ze své kanceláře. „Včera si nebyla na tréninku. Jsi v pořádku? Od tebe bych nečekala, že vynecháš trénink.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla a rychle hledala omluvu. „Musela jsem se rychle něco doučit,“ což nebyla úplně lež.

„Tak jo. Jsi připravená na dnešní zápas?“

„Zcela!“

Mišel se převlékla do své uniformy, sportovní podprsenky a tenisek. Vše bylo v její skřínce, jak to tam dle předpokladu zanechala. Ten den bylo v plánu speciální cvičení: step ajrobik. Zatímco třída procházela sestavou, Mišel si nemohla pomoci, ale došlo jí, že kluci jsou mezitím na basketbalovém hřišti, zatímco se holky musí věnovat uvnitř hloupému ajrobiku. Ženské tělo ji zkrátka rozčilovalo víc a víc.



Po Francoužštině, čtvrté hodině, děkovala štěstí, že si vybrala Mišel stejný jazyk jako Lajl, a spěchala za Tomášem na oběd. Oba dva si sedli ke stolu v úplném koutu jídelny, aby se mohly spolu bavit o čemkoliv.

„Zatraceně,“ začala Mišel konverzaci. „V téhle podprsence se cítím jako ve svěrací kazajce. Nechápu jak holky mohou být holkami.“

„Možná proto, že většina z nich nikdy nezažila jaké to je být mužem,“ odpověděl Tomáš. „Jak to dneska jde?“

„Všechno je jiné. Nemohu se stále přenést přes to jak vnímám své tělo. Neustále mě ruší. Madam Grandlejtová mě několikrát vyvolala, ale pokaždé jsem to ignorovala, protože mě volala jako magmazel Holendovou.

„Jak ti říkám, zvykneš si na to. Tedy samozřejmě pokud nepřijdeš na to, jak by ses mohla dostat z téhle situace. Uvažovala si o tom, že by si se došla té stařeně omluvit, třeba se i připlazit na kolenou a na rukách?“

„To nemohu,“ řekla Mišel zamítavě. „Přísně mě varovala, ať ji nechám být. Pokud se s ní opět potkám, bůhví co udělá. Možná mě promění na psa a nebo na nymfomanku s dvouma pumlíčema.“

„Myslím, že si zvykneš být ženou. Konec konců, jestli nic nemůžeš udělat, tak ti ani nic jiného nezbude.“

„Je tu ještě jedna věc, kterou jsem chtěl zmínit.“

„Která to je?“

V tom okamžiku však přišla Karin a sedla si k nim. „Nazdar!“ zářila při pozdravu úsměvem.

„Řeknu ti to později,“ pošeptala Mišel Tomášovi zatímco všichni tři pokračovali v obědvání.



Pátá hodina patřila lekci zpěvu.

„Ahoj Mišel!“ řekl pan Kýs, který vypadal s puntíkovanou vázankou jako podivín. „Chceš pokračovat, kde jsme včera skončili?“

„Vlastně,“ zareagovala Mišel a snažila se znít chraplavě. „Myslím, že na mě něco leze. Můžeme dnes zkoušet jen základní rozsahy?“

„Jistě,“ odpověděl a sedl si k pianu. „Soustřeď se hlavně na výšku tónu. Opakuj dle not.“

A začali ladit. Mišel se snažila jak jen to šlo, aby se držela not, ale přesto docela ujížděla. Pan Kýs však spolkl omluvu a přičítal chyby virům na hlasivkách. Brzy si Mišel povšimla, že měl Tomáš pravdu o jejím hlase. Byl tak krásný a sladký. Ke konci hodiny už zněla spousta not tak jak má.

Po šestém předmětu, po chemii, se Mišel ocitla na hodině Péče o domácnost, které se obávala ze všeho nejvíc. Nikdy předtím nepotkala její učitelku, slečnu LaBountovou, jen na ni slyšela spoustu pomluv, že je nevhodným modelem pro mladé ženy. Vlastně na hodině byly jen dívky a tématem dne bylo vaření. Slečna LaBountová stále mluvila o tom, jak být správnou manželkou a jak vařit pro svého manžela. Některé dívky ji ignorovaly a věnovaly se vaření, ale mnoho jiných si dokonce dělalo poznámky. Mišel nevěděla, co si má myslet. Snažila se slečnu LaBountovou neposlouchat, protože se nechtěla naučit jak být domácí hospodyní a nebo manželkou, tečka. Její strach směřoval hlavně k připravovanému pokrmu. Bála se, že zeleninový salát zkazí. Oproti tomuto hrůzostrašnému zážitku, byla poslední hodina, angličtina, úplná pohoda.



Když konečně skončila výuka, Mišel odešla se svou sportovní taškou do holčičích šaten a vyndala z ní oranžovou uniformu Sršniček. Název týmu vyčníval stejně tak dobře jako její poprsí a byl další živou vzpomínkou, kým vlastně je a jak je bezmocná s tím cokoliv udělat. Měla do konce stejné číslo a vůbec celá uniforma byla podobná její bývalé na bejsbol. Lišila se jen logem a názvem týmu, a také chyběla ochrana rozkroku.

Krátká jízda autobusem do Ličtonu dala Mišel příležitost věnovat se matice a nebyla v tom zdaleka jediná. Zbytek týmu se pak věnoval starému dobrému holčičímu klábosení. Mišel se ale raději učila a její samota ji vyhovovala.

Tomáš měl pravdu o dominanci holčičího týmu. Ličton se s Vitsbergským kolosem nemohl srovnávat. Nadhazovačka Sršniček, Maurýn Adamsová, svými nadhozy zcela mátla Ličtonské pálkařky. Vitsberg měl čtyři houmrany a konečné skóre 16-0 mluvilo jasně v jeho prospěch. Slečna Gejnyová nasadila Mišel na pálku na závěr šesté směny a ještě na poslední směnu do pole.

Mišel si tak poprvé užila dlouhý pobyt na lavičce, zatímco její spoluhráčky odehrály většinu zápasu. Během svého sezení mohla jen žasnout nad Maurýn jak vyautovává jednu pálkařku za druhou. Nakonec sama dostala příležitost na pálce, kde si musela zvykat na nadhoz spodním obloukem. První dva míče raději nechala prolétnout a teprve u třetího máchla pálkou, ale stejně úplně minula. Frustrovaná to zkusila znova. I když byl nadhoz pro ni perfektní, míč se jen odrazil do sítě za ní. Pevně rozhodnutá, že to při posledním míči dokáže, se rozmáchla. Trefila se a míč se skutečně vrátil do pole, ale jen k nadhazovačce, která ji přes první metařku rychle vyautovala.

„To nic. Nic se děje. Nemysli na to,“ povzbuzoval celý tým Mišel, když se vracela na lavičku. Vzpomněla si přitom na to, že stařena měla pravdu, že se i trefuje jako holka.

Ličton vzápětí dostal poslední šanci na pálce, což pro Mišel znamenalo postavit se na pro ni novou pozici v levé části pole. Když šla na hrací plochu, jen letmo se podívala na druhou metu, na svou původní pozici. Mohla jen sledovat jak její spoluhráčky předvádí svůj skvělý um. Naštěstí Maurýn odvedla veškerou práci a ona tak nemusela riskovat, že se znovu ztrapní.



Zpátky v autobuse seděla Mišel sama, když si k ní přisedla Maurýn. „Nevěš hlavu, holka,“ začala a poplácala Mišel na koleni. „Jednou se do toho dostaneš.“

„Díky,“ řekla Mišel s úlevou, že má v týmu nějakou kamarádku.

„Nikdy se to nenaučí,“ řekla Marie sedící za nimi.

„Ale může,“ zareagovala podrážděně Maurýn. „Šeli jen nedostává moc prostoru při zápasech. Naučí se to.“

Mišel byla ohromená. Hvězda týmu se jí zastávala. „Díky.“

„Jen na sobě makej a uvidíš, jak se ti další rok povede,“ řekla usmívající se Maurýn.

Mišel ji znala z dřívějška. Chovala se spíš jako kluk a měla pověst, že si nic nenechá líbit. I jako Lajlova trofej dostála své pověsti. Když se s ní snažil dělat určité věci v posteli, tak dostal pořádnou facku. Samozřejmě tohle se teď nikdy nestalo.

Autobus dojel na parkoviště u školy a všechny holky vylezly ven a pokračovaly do holčičích šaten. Zamyšlená Mišel si svlékla uniformu, která vypadala stále jako nová v porovnání s uniformami jejích spoluhráček, a vstoupila do sprch. Rozhlížela se a v horké mlze viděla, jak se ostatní holky buď ještě svlékají nebo se už sprchují. Znovu se tak ironií osudu plnil další Lajlův sen.



Venku před šatnami čekal na Mišel Tomáš se svou sportovní taškou.

„Tak jak se dnes dařilo?“ zeptal se.

„16:0. Ani na chvilku jsme jim nedali šanci,“ odpověděla Mišel.

„Měl jsem na mysli, jak se dnes dařilo tobě?“

„Nechci o tom mluvit. A jak se...“

„Prohráli jsme 7:1.“

„Áha, no pojeďme radši domů.“ Oba si nastoupili do jejího Metra a zamířili ke Kaglinům.

„Je tu něco, na co bych se chtěla zeptat,“ začala Mišel, když vyjeli. „Karin vypadala úplně jinak než včera.“

„Stejně tak i ty,“ zareagoval Tomáš.

„Myslím to vážně. Včera mi do ouška barvitě šeptala nemravné návrhy a dneska je z ní slečna Slušňačka.“

„Já to taky myslím vážně. Hodně ses změnila. Proč si furt myslíš, že když jsi holkou a ne klukem, tak že to nemá vliv i na ostatní.“

Mišel se na chvíli zamyslela. „Chceš tím říct, že to byl Lajl, kdo z Karin udělal takovou couru?“

„No, podívej se na to takhle. Jedinou změnou je, že ses narodila jako holka. Jsi teď jiná a tvoje názory jsou také jiné.“

„Proč by to ale na ni mělo takový vliv? Jiní lidé, například Maurýn Adamsová, mi přijdou stejní a jsou takoví jak si je pamatuji.“

„Máš na různé lidi různý vliv. Karin se vždy snažila získat Lajlovu pozornost. Byla do něj zamilovaná. Dokonce změnila sebe a to co má ráda, aby se mu líbila. Myslela si, že to tak chceš, a vidíš, co to z ní udělalo. A třeba i dnešní Karin je taková jen díky tobě.“

„Takže kvůli tomu, že jsem teď její nejlepší kamarádka, tak je jiná?“

„A to je to tak složité pochopit?“

„Myslím, že to dává smysl, ale nepřijde mi to vůči ní fér.“

„Ona neví, jaká by bývala mohla být. Zná tě jen jako Mišel, svou kamarádku.“

„A co ty? Jak ty ses změnil?“

„Bez Lajla si víc věřím.“

„A proč to tak je?“

„Ale no tak, nedělej že nevíš. Vždycky se do mě jen navážel. Dokonce mi i vyhrožoval a snažil se mě každou chvíli ztrapnit.“

„Jo, tak to asi bylo. Lajl tohle tak trošku dělal,“ odpověděla Mišel a snažila se zlehčit situaci dívčím hihňáním.

„A Mišel? Ta mě už od mala neustále podporuje a povzbuzuje. Zkrátka nejsi vůbec jako Lajl.“



Mišel zastavila doma u Tomáše. „Jsi připravena?“ zeptal se Tomáš. Byl den, kdy spolu chodili běhat.

„Je docela horko a asi není vhodné, abych běhala bez svršku,“ postěžovala si Mišel.

„Proč ne?“

„Jsem asi žena, nebo ne, Tomáši?“

„Tohle tě nikdy nezastavilo. I přes horko si často běhala jen ve své sportovní podprsence.“

Mišel zvažovala své rozhodnutí. Z nějakého podivného důvodu ji ten nápad nepřišel tak odpudivý. „Tak dobrá,“ ustoupila, svlékla si top a odhalila svou šedivou sportovní podprsenku Nike.

Oba dva uběhli skoro 3 kilometry okolo bloku v sousedství. Jak spolu běželi, Mišel si opět uvědomila jak jiné tělo má. „Všechno se třese,“ postěžovala si. „Přála bych si, aby mé kozy přestaly poskakovat.“

Tomáš vypadal zaskočeně. „Co?“ zeptala se Mišel.

„Jen nejsem zvyklý, že takhle mluvíš,“ odpověděl rozpačitě.

„Omlouvám se. Přála bych si, aby má prsa přestala poskakovat.“ Také si přála, aby se její boky tak nepohupovaly, protože jí to přišlo trapné, ale radši o tomhle pomlčela.

Po celou dobu sem tam zatroubilo projíždějící auto nebo z něj rovnou někdo vykřikl přes stažené okénko. Mišel měla pochopení, proč to tak dělají, a věděla, že kdyby Tomáš běžel sám, tak by se nic takového nedělo.

Po běhu se ještě protáhli a rozloučili se.



Když dorazila domu, její rodiče už si sedali k večeři.

„Jak to šlo, zlatíčko?“ zeptala se matka. „O kolik jste vyhráli?“

„O šestnáct bodů.“

„Hrála si?“ zeptal se otec.

„Jo, ale neuhrála jsem ani metu.“

„Nepřestávej se snažit, zlato,“ zazněl pro ni známý slogan toho dne.

Mišel se zajedla do svých špaget se salátem aniž by si uvědomila, že jí zdravě. Z televize se přitom ozývaly televizní zprávy.

„Prezident McCain se dnes setkal s demokraty v senátu, aby podpořil svůj ambiciózní návrh na zdanění...“

„Počkat,“ zastavila se Mišel. „Kdo že je prezidentem?“

„John McCain,“ odpověděl jí otec. „Bůh mu žehnej, že se tohle snaží dotáhnout do konce.“

„Ale já si myslela, že prezidentem je Bush.“

„Bush? Ale ne zlato. Bush už nebyl dlouho prezidentem, kolik to může být, snad osm let? Ten čas ale letí.“

„Ne, ne on, ale jeho syn. Ten je prezident.“

„Aha,“ reagovala její matka. „Ty myslíš George mladšího. Není snad nějaký senátor nebo někdo takový?“

„Myslím, že je guvernér,“ řekl pan Holend. „Někde na jihu. Možná Florida?“

„Texas,“ opravila ho stále zmatená Mišel.

„Jo, to bude ono. Teď si vzpomínám, že George mladší se utkal s prezidentem McCainem v primárkách, ale ten ho jasně porazil.“

Ta stařena musela změnit ještě něco, pomyslela si Mišel. Jak by se to jinak dalo vysvětlit? Ale proč to udělala?

Po večeři pomohla s nádobím tak jak byla zvyklá a znovu vlezla do sprchy. Převlečená do nočního prádla si vzala učebnice. Opravdu se snažila učit, ale znovu se nedokázala soustředit, jak si uvědomovala hladkost a jemnost materiálu, ve kterém byla oblečená. Netrvalo dlouho a bylo na čase jít spát, i když nic neudělala.

A zatímco ležela v posteli, přemýšlela o svém prvním ryze dívčím dni. Vešla do holčičích šaten jako jedna z nich. Poprvé zpívala. Začala se učit, jak být správnou domácí hospodyňkou. Sledovala hru, kde ostatní hrály lépe než ona. Při běhání slyšela chlapský hvízdot. Chystala se s Tomášem na ples a nebylo možné se z toho vyvléknout. A ani náhodou nepřipadalo v úvahu navštívit stařenu. V tu chvíli si uvědomila úplnou pravdu, že už navždy zůstane ženou. Nikdy si nezahraje první ligu. Pokaždé si bude muset při čůrání sednout. Brzy poprvé pozná zač je to mít měsíčky a bude se s tím muset srovnat ještě na dalších 25 až 30 let. Odmaturuje jako žena a bude jednou z těch vysokoškolaček, po kterých Lajl toužil. Pravděpodobně se z ní stane manželka a matka. Bude mít za stejnou práci méně peněz a nakonec skončí jako stařena, vypadající jako ta, co jí vrhla do tohoto života. A při tom všem bude nosit tyhle zatracený podprsenky a kalhotky. Jak by to mohlo být ještě horší?

Zatím se celou dobu držela. Neudělala to, když byla proměněna, ani když nemohla vyřešit matematické úlohy, nebo když selhala na softbóle, ale nakonec ji strach z budoucnosti dohnal a Mišel začala plakat, pomalu a tiše ronila slzy až do svého usnutí.



Lajl vyšel ze sprchy a osamocen se převlékl do svého běžného oblečení. Věřil, že po tak úžasné hře, kterou právě předvedl, se o něj skauti venku na chodbě přetrhnou. „Tohle je nádherný život,“ řekl si. „Každý by chtěl kousek mého talentu, ale dostane ho jen ten s nejvyšší nabídkou.“

A zatímco přemýšlel, kolik aut jako Porshe si koupí jen za všimné za podpis na smlouvě, vyšel Lajl ze šatny vstříc skautům z první ligy. Každý měl aspoň záznamník nebo notýsek.

Oriolí skaut promluvil jako první. „Lajl Holend?“ zeptal se.

„Ano, to jsem já,“ odpověděl Lajl s úsměvem miliardáře.

A najednou se mu všichni shromáždění skauti začali hystericky smát. „Ten je vtipnej,“ řekl skaut Gigantů a odcházel.

Lajl tomu nemohl uvěřit. Všichni ho opouštěli. Podíval se na sebe a uviděl, že je obutý do černých lodiček na vysokém podpatku a oblečený do černé večerní róby.

„Ne!“ zařval. „Ne, vy to nechápete, tohle je omyl!“ Prosil skauty, aby se vrátili, ale o to hlasitěji se mu vysmáli.

„NE!“ posadila se Mišel na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve svém pokoji. Všechno to byl jeden zlý sen, ošklivá hnusná noční můra. Ještě jednou zhodnotila svůj stav, především vzdouvající se a stahující se hrudník, a velmi rychle se vrátila nazpátek do reality. Do oken se dral sluneční svit a analogové nástěnné hodiny ukazovaly, že už je ráno.



Byla sobota a Mišel měla jít s Karin do obchoďáku vyzvednout si plesové šaty. Ihned se zhrozila, jaká nuda ji to čeká. Ani nevěděla, kdy se s ní má potkat. Mišel se prohrabala skrz své šuplíky a hledala nějaký svůj plánovač a nakonec spatřila svůj zamčený diář i s klíčkem. Rychle ho otevřela a nalistovala poslední popsané stránky.



21.dubna 2001

Dnes jsme s Karin zašli do Módního koutku, abychom se podívali na plesové šaty. Našla jsem si úplně dokonalý střih a udělala si fotky látky, abych si zapamatovala ten pocit, když jsem se ho poprvé dotkla. Šaty mi ušijí z růžového saténu. Už teď jsem do nich k smrti zamilovaná. Musím si však počkat do 19.května.

Karin si bohužel látku nevybrala. Snad se jí to povede včas, protože nám zbývá jen něco málo přes měsíc. Přitom se na ten den tak těší. Tak dlouho čekala na Stena a bude to pro ni mimořádná noc. A já chci, aby se tahle noc líbila Tomášovi. Je to takový milý kluk, ale když jde o holky, tak nemá štěstí. Věřím, že se mu zvedne sebevědomí, až nás zbytek ročníku uvidí, jak spolu tančíme.

Musím běžet.



Přiložená fotka ukazovala šaty bez ramínek, jejichž korzet pevně obepínal prsa, a mnoho spodniček nadzvedávalo spodní část do bohaté sukně. Z té fotky a zápisku si lehla zpátky na postel. Dívala se do stropu a chvíli přemýšlela než si opět vzala diář a začala psát.



19.května 2001

Tohle je můj první zápis po mé proměně z muže na ženu po asi 36 hodinách. Bylo to tak divné a vlastně pořádně nevím, co na to říci. Chystám se do obchoďáku vyzvednout své šaty, o kterých jsem psala naposledy, a nevím, co si o tom myslet. Dříve stačilo říct své míry a v den plesu si vyzvednout pronajaté kvádro.

Chci se z tohohle života dostat. Je mi opravdu moc líto, co jsem udělala. Zkrátka nevím, co budu dělat...



Mišel se zastavila, odložila propisku a zavřela diář. Neměla nic víc, co napsat. A v tu chvíli ji začal zvonit telefon. Byla to Karin.

„Šeli,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mamčino auto se včera porouchalo. Můžeš mě vyzvednout?“

„Jasně a v kolik?“

„Dohodli jsme se na 11 nebo ne?“

„Máš pravdu, vypadlo mi to. V 11 tam budu.“

Chtělo se jí zvracet. Chystala se udělat něco tak holčičího. Mišel si pomyslela, že do toho nepůjde, že bude radši za chlapsky oblečenou lesbičku a ať si ty krásné šaty strčí někam, že ona je přece kluk a tohle ji mučí. Pak si však vzpomněla opět na Karin, jak byla nadšená a jak se rozplývala nad plesem, na který se tolik těšila. Nemohla ji zklamat. Vrátila se v myšlenkách ke „svému“ diáři. Také Tomáš musí být nadšený. Má šanci být spatřen na plese s dívkou jejího kalibru. Osprchovala a osušila se, pak otevřela šuplík s podprsenkami a vybrala si bavlněnou podprsenku bez ramínek, která toho stále dokázala dost zakrýt. Vůbec nechtěla, aby někdo viděl její prsa. Poté se dooblékla do džínových šortek a tílka, a vyrazila vyzvednout Karin.

Cestou do obchoďáku si s Karin povídali o blížícím se maturitním plese.

„Počkej až uvidíš moje šaty, Šeli,“ řekla Karin v hlase plném očekávání. „Jsou tak nádherné. Stenovi se jistě bude líbit jejich barva.“

Mišel si vzpomněla na Stena, kterého znala. „Takže už se Stenem chodíš?“

„No, ještě ne,“ odpověděla koketně. „Ještě jsme neměli rande a ani jsme spolu nikde nebyli. Jen mě pozval na ples. Ale myslím si, že pak už to bude vážné.“

Mišel si mohla jen pomyslet, jak je naivní. Na druhou stranu Stena ještě nepotkala.

„Já mám takovou radost. Se Stenem by chtěla být každá holka ze školy, ale já jsem ta, kterou si vybral. Bude mi závidět tolik lidí... už se nemůžu dočkat!“

Mišel ji chtěla prozradit, že Sten ji pravděpodobně jen využívá, ale neměla srdce to udělat. Kromě toho, pomyslela si, Karin se změnila, Sten možná také.



Obě dámy vystoupily z auta a vešly do obchoďáku. Mišel se nejdřív zastavila v obchodě s hudbou. Rozhodnutá si vybrala z nabídky Disturbed, nasadila si sluchátka a stiskla tlačítko pro přehrávání. Na nějakou chvíli se jí hodně ulevilo, ale brzy si uvědomila, že si poslech neužívá tolik jak byla zvyklá. Zvědavě si místo toho vybrala skupinu Destiny´s Child, která byla kupodivu jejímu uchu mnohem příjemnější. Vzala si do ruky CD od Disturbed a chvíli se na něj dívala a po krátkém přemýšlení ho vrátila do regálu. Obchod tak opustila s prázdnýma rukama a hloubala nad tím, kým se to vlastně stávala.

Když procházela jídelním koutem, Mišel si nemohla pomoc, ale přišlo jí, že se na ní všichni dívají a ten pocit se měl ještě zvýraznit.

„Nazdar kotě,“ oslovil ji kluk v kožené bundě s bandou přátel za zády, když kolem nich procházely. „Co kdybych ti koupil limču?“

„Sni dál,“ odpověděla mu Mišel, když je minuly. V duchu se zděsila, co se jí to stalo, jak poprvé odrazila zájem a pozvání od muže.

„Ale no tak Šeli,“ prosila ji Karin, když už byly mimo dosah jejich uší. „Ten kluk byl boží!“

Mišel se ohlédla a ten kluk opět vtipkoval se svými kamarády, tak jak to Lajl taky dělával.

„Pane bože,“ ujelo jí nahlas, když její obličej zčervenal a uvnitř se ji chtělo křičet z toho, že ji ten kluk začínal vzrušovat, že je opravdu holkou a že se tak začíná chovat.

Snažila se ignorovat své pocity a s Karin pokračovala v cestě do Módního koutku. Tam už na ně čekala velice ochotná prodavačka, která jim přivezla šaty na věšáku. Okamžitě si je šly vyzkoušet, aby zjistily jak jim sedí.

Obě stály na podstavci a prodavačka jim urovnávala volány. Mišel, oblečené poprvé do šatů, se chtělo opět křičet. Cítila se jako panenka Barbie, ale zároveň si nemohla pomoci, jak se zamilovala do překrásné princezny, která na ní koukala ze zrcadla. Jen se cítila trochu nahá, jak měla zcela odhalená ramena. Navíc jí šaty zvýraznily všechny důležité ženské partie.

Ve stejnou chvíli se Karin rozplývala nad svou garderobou. Byla tmavě modrá a pokrytá flitry. Její ruce byly odhalené, stejně tak jako její záda, a šaty držely jen za látku zavázanou za jejím krkem. Její plesové šaty vůbec nevypadaly, tak jak si je pamatovala Mišel z Lajlova života, kdy byly těsné a černé, dokonale nadzvedávající a zvětšující její nijak výrazné poprsí.

Následovala další část, které se Mišel obávala stejně tak jako svých šatů, a tím byly boty. Prodavačka přinesla střevíce na 8cm podpatcích, které dokonale ladily k jejich šatům. Když je Mišel nazula, přišlo jí, že musí každou chvíli přepadnout. Pomyslela si: „Dnes se musím nutně naučit dvě věci. Jak si obléct podprsenku a jak chodit na vysokých podpatcích.“

Obě byly velmi spokojené a po zaplacení opustili obchoďák.



Ještě ten večer Mišel zavolala Tomášovi, aby s ním prohodila pár slov. Zamkla se přitom do svého pokoje a využila svou vlastní telefonní linku, vymoženost, kterou neměl ani Lajl.

„Ta stařena změnila víc než moje pohlaví,“ řekla Mišel bez pozdravu, jakmile Tomáš zvedl sluchátko. „Máme jiného prezidenta.“

Tomáš zněl zmateně. „Jak jiného?“

„Je to jiný chlap. Býval to George Bush, ten mladší.“

„O tom nic nevím. Sledoval jsem jeho kampaň a George W. Bush byl snadno vyřazen.“

„Ale když jsem byla Lajlem, tak se stal prezidentem! Já si to nevymýšlím, Tomáši!“

Tomáš lovil ve své paměti. „O tom nic nevím. Proč by to ta stařena udělala?“

„Nevím. Ale jak můžu jako holka mít tak velký vliv?“

Tomáš chvíli zvažoval, co odpovědět. „Mohu s určitostí prohlásit, že to muselo mít vliv. Konec konců jsi jediná, kdo si pamatuje druhého prezidenta Bushe. Proč by to stařena měnila a nechala ti tvé vzpomínky, které nikdo jiný nemá?“

„To je směšné,“ reagovala Mišel. „Jak můžu ovlivnit, kdo je prezidentem? Nikdy jsem se nepotkala s Bushem nebo McCainem, a i pokud by k tomu došlo, jak bych mohla ovlivnit celé hlasování?“

„Ne, nesetkala ses s nimi, aspoň si myslím, že ne. Avšak způsob jakým působíš na ostatní mohl mít efekt motýlích křídel.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že jeden člověk má mnohem větší vliv na svět než by očekával. Způsob jakým působíš na okolní svět ve srovnání jak působil Lajl, mohl vyvolat velkou změnu. Například styl jakým tě vnímají ostatní je zřetelně jiný než jak se dívali na Lajla, je to tak?“

„Tak to je samozřejmě do očí bijící,“ řekla Mišel. „Nikdy předtím jsem se necítila jakoby mě sledoval celý svět.“

„Tahle odlišnost ve vnímání mohla způsobit malé odchylky, co ostatní dělají, a v konečném důsledku se tyhle malé odchylky posčítaly.“

Mišel byla tím vším znepokojená. Myšlenka, že mohla takhle změnit svět, ji děsila. Raději se rozhodla přejít na jiné téma. „Takže,“ začala: „do velké noci zbývá už jen týden.“

„Jo,“ odpověděl Tomáš rozpačitě. „Víš, nemusíš to dělat. Měla bys být vděčná, že si mě dostala jako svého průvodce. Pochopím, když si tím nebudeš chtít projít.“

Byla připravena si oddechnout a poděkovat Tomášovi, že ji dovolil, aby se této události vyhnula. Vůbec nechtěla jít na ples jako elegantní královna, ale znovu její mysl odběhla k zápiskům v diáři, jak moc se Tomáš na ples těšil a jak by se asi cítila Karin, kdyby šla bez své nejlepší kamarádky, a co teprve o šatech za 6000kč, které by zůstaly viset v šatníku. Musela to udělat. A sakriž!

„To je v pořádku,“ odpověděla Mišel hlubokým tónem. „Uděláme to správně.“

Tomášovi se ulevilo. „Tak jo. Uvidíme se v pondělí.“

Mišel zavěsila a lehla si na postel. Její život se zcela otočil o 180 stupňů. Nic nebylo stejné. Se vzpomínkou na životní lekce, které nutně potřebovala, začala pilovat techniku zapínání a rozepínání své podprsenky. Určitě se nechtěla spokojit s jedinou, kterou mohla zajistit zepředu. Toužila nosit i jiné, především bavlněné s velkými košíčky, které by ani trochu neodhalovaly její prsa. Po dvaceti minutách byla spokojená a sešla k pozdní večeři se svými rodiči.



„Tak zlatíčko,“ zeptal se jí otec. „Už si zúžila výběr své vysoké školy?“

„Zastřelte mě,“ pomyslela si Mišel, která vůbec neměla páru, co si plánovala za svou studijní budoucnost.

„No, jo, tati,“ odpověděla, její mysl byla neklidná.

„A jak to dopadlo?“ zeptala se jí matka.

„No, mám takový krátký seznam.“

„A co je na něm?“ nenechala se odbýt její matka.

„No,“ řekla Mišel. Rychle potřebovala s něčím přijít. „Uvažovala jsem o Vičitské státní škole.“

„Vičitské státní?“ zeptal se zmatený otec. „O té jsem předtím neslyšel. Co se stalo s těmi všemi technickými školami, které tě zajímaly?“

„No jo“ utrousila. Nevěděla jak to doopravdy je, zda ji tak zajímají technické obory. Raději si naplnila pusu karbanátkem, aby se vyhnula diskuzi.

„Vičitská státní není zrovna prestižní škola, zlatíčko,“ řekl její otec. „A co ty dvě školy na východním pobřeží, o které ses zajímala, však víš, ty soukromé?“

„Jo o těch taky uvažuji,“ odpověděla, jak už chtěla rychle ukončit rozhovor.

„Klárkson a Renselér, že ano?“ zeptala se ji matka.

„Správně,“ potvrdila ji rychle Mišel, i když ani o jedné zmíněné nikdy neslyšela a také netušila, kde přesně na východě se nacházejí.

„Říkám ti Mišel,“ začal její otec a ještě přitom žvýkal jídlo. „Tyhle školy stojí víc a jsou dál od domova, ale poskytnou ti lepší vzdělání. Pamatuj si, broučku, že tohle je investice do tvé budoucnosti. Chceme, aby si měla nejlepší vzdělání, které můžeš mít. Pokud tě přijmou, zaplatíme ti i MIT, přece jen je to nejlepší univerzita. Samozřejmě pokud budeš mít zájem tam chodit.“

Takhle její otec nikdy nemluvil. Lajl ho znal jako někoho, kdo se o knížky a učení vůbec nezajímá. Vlastně se staral jen o to, kolik Lajl rodině vydělá jako bejsbólová hvězda. Také Lajla neustále komandoval okolo baráku. To se Mišel za uplynulé tři dny nestalo. Rovněž při pohledu na matku si uvědomila, že se taky změnila. Místo vystresované ženy naštvané na všechny a na všechno, před ní seděla usměvavá, zářící a také štíhlejší dáma.

Když dojedla, uklidila stůl a umyla nádobí. Pak se omluvila a odešla do svého pokoje.

„Dobrá,“ řekla si. „Začíná lekce líčení a vysokých podpatků.“ Otevřela svůj šatník a podívala se na 2 řady bot. „Téda těch je. S kterýma to půjde asi nejlíp?“ Rozhodla se pro pár podobný střevíčkům, které si obula při zkoušení plesových šatů. Chodila v nich od jemné zdi ke druhé. Zprvu si div nezvrtla kotník jak se vrávoravě rozešla. Raději se zhluboka nadechla a nejdříve zapracovala na své rovnováze. Moc jí nepřidávalo, že si ve svém těle ještě nezvykla ani na jinou chůzi bez podpatku. Chodila kolem postele a nakonec vypilovala techniku, že dokázala ujít několik minut bez chybičky.

„Jedna lekce by byla za mnou, teď ještě jedna zprvu neplánovaná,“ zamumlala si pro sebe a zula si lodičky. Jen si udělala uzlík, že možná se naučila chodit na podpatcích, ale ještě se musí naučit na nich tančit.

Rozvláčně odešla do koupelny a zamkla za sebou dveře. „Hádám, že se musím na chvíli stát umělkyní.“ Otevřela kosmetický kufřík a vysypala jej na stolek u umyvadla. Různé lahvičky a tubičky jen drnčely. Začala se rtěnkou a nanesla si ji stejně jako byla zvyklá nanášet balzám, když měla popraskané rty. Pokračovala aplikací řasenky, kterou odkoukala od své matky, a nanesením tvářenky a očních stínů. Po těchto dvou si spíš přišla ošklivější než hezčí. Aspoň denní krém měl pozitivní účinek, když zakryl různé vady včetně akné. Se vším si hrála skoro hodinu než si umyla svůj obličej, spláchla toaletu a opustila koupelnu.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ zeptala se jí matka při jejím odchodu. „Byla jsi tam docela dlouho.“

„Jen mi není úplně dobře, ale už je mi lépe,“ odpověděla v klidu Mišel.

„Snad ti nezačaly dříve měsíčky.“

Mišel si jen pomyslela: „Zklapni! To ani náhodou!“ I když matce lhala o své nevolnosti, tak ji naběhla husí kůže.

„To si nemyslím, mami“ a s přáním na dobrou noc se rychle vrátila do svého pokoje. Tenhle krátký rozhovor jí rychle připomněl, že se ještě nenaučila úplně všechno, co potřebovala vědět, a téhle lekce se přitom vyloženě bála. Snažila se na to však nemyslet, převlékla se do nočního prádla a šla spát.



Lajl se kolem sebe rozhlédl a prohlížel své okolí. Nacházel se na školním dvoře a přišlo mu, že už je noc, ale těžko se to odhadovalo. Odložil si učebnice na piknikový stůl a scházel směrem k bejsbolovému hřišti. Najednou proti němu vyšla blonďatá kráska oblečená do svetru a sukně po kolena. Zatímco se k ní blížil, pomyslel si, že je dokonalá. S přibývajícími kroky si uvědomil, že se dívá na Mišel. Ta holka se na něj sladce usmívala a roztomile sklonila svou hlavu ke straně. Zdůraznila tak svůj srdcovitý obličej. Lajl k ní v úžasu pokračoval. Mišelin svetr obepínal její hrudník a Lajl věděl, že se jedná o jeho ideální velikost. Otevřel pusu, aby ji pozdravil, ale přerušil ho chladný hlas.

„Udělej to.“

Otočil se a uviděl jak za ním stojí Sten Belden, který položil svou ruku na Lajlovo rameno, aby ho ujistil v tom, co má udělat.

„Ty víš, že to chceš,“ řekl siláckým tónem. „Jen se do toho pust a vyšukej její panenský mozeček.“

Lajl se vrátil pohledem k Mišel, jejíž andělskou tvář jímala hrůza, s každým krokem, který k ní učinil. Ozval se ostrý výkřik a Sten se v pozadí spokojeně chechtal.



Mišel se okamžitě probudila. „Panebože!“ řekla a otřela si pot z čela. Bez dohadů to byl její nejživější sen, který kdy měla. Její třesoucí se tělo procházel strach. „Kým jsem to proboha byla?“ zeptala se nahlas.

Ve stejnou chvíli ležel Tomáš u sebe v posteli a už třetí noc vřadě nemohl usnout, jak si procházel své myšlenky. Uplynulé dny si odmítal plně uvědomit problém s Mišel. Rozladěný nedostatkem spánku se rozhodl čelit sám sobě. Přišlo mu, že dva různí lidé sídlí v jeho hlavě. Jeden vyrůstal s Mišel a druhý s Lajlem. Ani jeden z nich však neměl navrch, což činilo celou situaci pro Tomáše o to víc stresující. Nevěděl, co si má myslet. Uvědomil si však, že jak mu řekla Mišel, stařena si ho vybrala pro důležitý úkol, a bylo pro něj zatraceně těžké vypořádat se s úctou a starostí o Mišel a se vztekem a zlobou vůči Lajlovi. Na jednu stranu chápal, že si Mišel prošla strašným traumatem a potřebovala jeho pomoc, aby se s tím vyrovnala . Na druhou stranu byl ohromen a možná i šťasten, jakým způsobem byl Lajl potrestán. Dva jeho vnitřní Tomášové vedli vnitřní souboj, který však končil v patu. Zdálo se, že existuje jediné řešení, a to navštívit stařenu, o které Mišel tvrdila, že žije ve starém domě nad bejsbolovým hřištěm, v domě, o kterém všichni věděli, že je opuštěný.



Neděle se obešla pro Mišel bez zvláštních událostí. Akorát ji rodiče donutili, aby s nimi šla do kostela, což by po Lajlovi nikdy nechtěli. Jinak většinu dne strávila s Tomášem nad doučováním matiky. Celou dobu ani jeden z nich neřekl nic o plese, který měl být už další víkend. Oba se tomuto tématu snažili vyhnout za každou cenu.



V pondělí opět dorazila Mišel s Tomášem do školy a oba dva se okamžitě rozešli. Mišel se začala dívat po Karin. Jak se tak otáčela, uviděla, co hledala. Karin se líbala se Stenem, dá se říct, že úplně se stejným zápalem, jako se líbila s Lajlem o týden dříve.

Mišel stála jak opařená. Ač se Karin tolik změnila, stále byla pro ní její přítelkyní, a moc ji bolelo dívat se, jak se Karin aktivně líbá se Stenem. S dlouhými vlasy a ležérním oblečení vypadal stále stejně. A pohledem na věc, to byl stále stejný děvkař s instinkty predátora. Postupně však nabyla kuráže a přistoupila ke svému bývalému nejlepšímu kamarádovi a ke své současné nejlepší kamarádce.

„Nazdar, lidi,“ řekla Mišel pronikavým tónem, za který by si nejraději dala facku.

„Ahoj Šeli,“ pozdravila ji Karin a stále se držela Stena. „Jak je?“

Mišel si zblízka prohlédla Stena. Ten se jen culil a dále objímal Karin.

„Stenovi se ty šaty líbí, že jo?“ zeptala se ho Karin.

„Jsou nádherné, kotě,“ odpověděl Sten, „ale mám v plánu se spíš dívat na tvůj krásný obličej než na to, co máš na sobě.“

Uvnitř Mišel nad jeho řečnictvím úpěla, zatímco se Karin hihňala jako malá holka. Mišel byla z téhle dvojice tak vykolejená, že si ani nevšimla, jak ji Sten projíždí pohledem od hlavy k patě.

„Musím už jít, kotě,“ řekl najednou Sten a s jedním polibkem se vrátil ke svým kamarádům.

„Karin,“ řekla Mišel, když se Sten vzdálil. „Z tohohle víkendu mám špatný pocit. Chci, aby si byla opatrná.“

„Uklidni se, Šeli,“ odpověděla ji Karin a hleděla na Stena. „Bude to naše životní noc a já jsem přitom našla svého okouzlujícího prince. Hledáš ty toho svého?“

„Ani náhodou,“ pomyslela si Mišel aniž by nahlas odpověděla. Stále se dívala na Stena jak se poplácává se všemi svými kamarády, což bylo pro Mišel velice povědomé chování.



Uprostřed dne byla Mišel zavolána na studijní oddělení. Její rozvrhářka ji připravovala studijní plán na další rok.

„Tak Mišel,“ pověděla jí. „Vybrala jsem ti přirozeně všechny pokročilé předměty jako Matika pro vysokou, Sloh pro vysokou, Politika USA a Péče o domácnost pro pokročilé, samozřejmě spolu s povinným tělocvikem. Mám ti znovu přidat hodiny s panem Kýsem?“

„Ano,“ odpověděla. „Ale nechci Péči o domácnost.“

„Nechceš? A proč? Budeš potřebovat o rok víc, aby si odmaturovala.“

„Já vím, když si ale vyberu Práci v dílně, tak si studium prodlužovat nemusím, že ne?“

„Samozřejmě, ale..“ Rozvrhářka si uvědomila, že tahle volba je nakonec její rozhodnutí. „Dobrá, přidám ti tenhle předmět do rozvrhu, když to tak chceš.“

„Ano, chci,“ ujistila ji Mišel.



Na softbólovým tréninku přistoupila k Mišel Maurýn a nabídla ji svou pomoc a podporu.

„Chci, aby náš tým byl tím nejlepším, čím může být,“ vysvětlila ji Maurýn, zatímco ostatní holky čekali až budou na řadě na pálce. „Myslím si, že máš jiskru, kterou je potřeba rozdmýchat v něco velkého.“

Ještě po tréninku obě holky pilovali Mišelinu odpalovací techniku a práci v poli. Zatímco Lajl vstřebával vše sám od sebe, tak Mišel měla těžké časy, aby své schopnosti posunula dál. Stále měla problém dělat správné pohyby ve správnou chvíli a i její hody nebyly nic moc.

„Dostaneš se do toho. Jen procvičuj, co jsem ti dnes ukázala,“ ujistila Maurýn Mišel, když skončili. Na závěr ji ještě letmo objala. „Budeš úžasná.“

„Díky,“ odpověděla jí Mišel. Nikdy předtím nepoznala Maurýn z téhle stránky. Po pravdě si vždy myslela, že Maurýn je stejně zabedněná a sobecká jako býval Lajl. Vůbec by nemusela pomáhat zahřívačům laviček, aby se zlepšili, a přitom zůstala na hřišti o půl hodiny déle, aby Mišel pomohla.



Při cestě domů Mišel vnímala něco, co doufala, že nějakou chvíli ještě nepotká, křeče v břiše. Rychle dojela domu a lehla si do postele. Bylo na čase se vypořádat se svým „měsíčním návštěvníkem.“ V klidu vešla do koupelny a otevřela šuplík, o kterém věděla, že je plný vložek. Vyndala jedno balení, aby našla návod. Obrázková nápověda byla jednoduchá. Rozbalila vložku, odstranila přilnavý proužek a umístila ji do přední části kalhotek, tak jak bylo zobrazeno na obalu. Mišel si nazpátek oblékla kalhoty a podivnou chůzí se vrátila do svého pokoje, kde padla na postel a znovu si srovnala vložku.

„Leckdo by si mohl myslet, že mám plenky,“ domnívala se. Vložka byla tak objemná, že bylo těžké na ni pořád nemyslet.

Večer proběhl stejně jako jiné dny. Domácí úkol, večeře, další domácí úkol, troška televize a pak znovu návrat do říše snů.



Lajl si všiml, že i přes nezvyklou ranní hodinu myje své Kamaro. Zrovna přejížděl kapotu jemným hadrem a snažil se o dokonalý lesk, když z ranní mlhy vystoupila blonďatá dívka ve svetru. Vypadala povědomě, když si uvědomil, že je to dívka, kterou mu nutil Sten, aby se s ní vyspal. Co se vlastně tehdy stalo? Nemohl si však vzpomenout. Dívka se k němu přiblížila a jeho srdce nad tou krásou tálo. „Mišel,“ vyslovil zničehonic a položil své ruce na její paže. Nekladla odpor a dokonce se usmála. Ohnul se, pohladil ji na tváři a na stejném místě ji políbil.

Mišel se poprvé po své proměně v klidu probudila. Ležela na posteli a chvíli přemýšlela o svém snu a jak byl pokojný. Nevěděla zda si má dělat starosti, že se její život ženy usazoval a nebo má být šťastná, že je v ní stále kousek Lajla. Přesto však byla zmatená, co se jí to vlastně zdálo, vždyť líbala sama sebe.



Během týdne pracovala s panem Kýsem na svém hlasu. Postupně zjišťovala, že se velmi rychle zlepšuje a že si naštěstí pan Kýs stále myslí, že za její trable může virus. Ve čtvrtek ji pochválil, že zpívá jako dřív a že se mohou vrátit k nacvičování „I´m like a bird“ od Nelly Furtrado.

Sršničky měly dva domácí zápasy v úterý a ve čtvrtek a pokaždé drtivě vyhrály. Po čtvrtečním vítězství 19 ku 1 nad Vikingkami z Bektaunu si Vitsberg zajistil první místo pro nasazení do vyřazovacích soubojů. V obou zápasech dostala příležitost Mišel a opět hrála špatně, dvakrát byla vystrajkována a jednou upustila letící míč. Ve dnech bez zápasů Maurýn nadále pomáhala Mišel vylepšit její hru. Mišel si začínála čím dál víc věřit, i když její schopnosti se tolik nezlepšily.

Péče o domácnost byla úplná katastrofa. Ať udělala cokoliv, bylo to špatně. Slečna LaBauntová ji neustále napomínala za její neschopnost pro „ženské práce.“ Tohle většinou Mišel naštvalo, protože chtěla mnohem víc než jen vařit, uklízet a šít. Měla tak svou první feministickou chvilku.

Během týdne se Mišel konečně zdokonalila v oblékání podprsenky a líčení. Zvykla si chodit na vysokých podpatcích a dostala se až tak daleko, že se cítila pohodlně i v tanečních krocích. A také v průběhu tohoto týdne si úspěšně prošla svou první menstruací. Nejdříve váhala, jestli to má říct Tomášovi, a když už mu to chtěla povědět, uvědomila si, že by nechápal o mnoho víc než ona sama, takže byla zticha. Konec konců to bylo dost osobní a dost ženské, pomyslela si.



A nakonec nastala sobota a Mišel si uvědomila jak její první týden rychle utekl nato jak se děsila maturitního plesu. Karin již brzy ráno povolala Mišel k sobě domu. Popadla tak svoje šaty a doplňky a vydala se na cestu k ní.

Obě dívky strávily celý den přípravou a paráděním pro blížící se velkou noc. Zatímco Karin byla v sedmém nebi, Mišel se nudila. Do plesu zbývalo ještě tolik hodin a nechápala, proč se má připravovat tak brzy. Karin zapletla a ozdobila Mišeliny vlasy a Mišel, řekněme, že udělala, co mohla s Karininými. Nakonec se Karin rozhodla, že je nechá volné a jen si do nich připne květinu. Pro Míšel se ten den neskutečně táhl. Ples byl přece o tom, že se během půl hodiny obleče, pak vyzvedne partnerku a ne takováhle groteska. A to horší mělo přitom ještě přijít. Karin přinesla všechny možné pomůcky na holení, co našla, a Mišel tak byla poprvé vržena do holení svých nohou. Jelikož to nevypadalo, že se to bude zas tak lišit od holení vousů, tak i přes svou nelibost se do toho pustila. A co zbylo, to dokončil vosk. Její nohy zůstaly po druhé proceduře hladké jako hedvábí.

Devět hodin všemožných procedur a bylo konečně hotovo. Mišel se na sebe dívala ve velkém zrcadle a uznala, že vypadá jako holka, ohromující úkaz krásy, který by pozval na ples i Lajl, navíc s růžovými saténovými rukavicemi jako třešničkou na dortu. K jejímu vzteku nebyla šance, že by mohla vypadat ještě více žensky.



Právě včas přijela limuzína a u dveří se objevil Sten. Zazvonil a ještě se naposledy učesal.

„Karin,“ řekla Mišel. „Nedělej žádné hlouposti. Slib mi, že budeš opatrná.“

„Bude v pohodě,“ zareagoval Sten, který právě vešel. „Je v dobrých rukách.“ Kdyby ho Mišel neznala lépe, myslela by si, že Sten je dokonalý džentlmen. On se však ani trochu nezměnil. Věděla, že má tu noc postranní úmysly, a vůbec se jí to nelíbilo.

Když limuzína odvezla Stena s Karin na večeři, začala se Mišel zajímat, jak ji vyzvedne Tomáš bez limuzíny a bez řidičáku. Čekala sama dobrých 15 minut než uviděla svého partnera přijíždět na kočáře taženém koňmi s kočím oblečeným do kostýmu z 18.století. Tohle ji opravdu ohromilo. Tomáš vystoupil a vzal okouzlenou Mišel za ruku. Jeho smoking doplňovala růžová vázanka, která svou barvou vzdávala hold šatům jeho partnerky. Kočí zlehka práskl bičem a koně se dali do pohybu, aby pár dovezli na jejich večeři.

„Jsi úplně překrásná,“ řekl Tomáš k Mišel, která se rozhlížela po okolí.

„Děkuji,“ odpověděla a cudně se přitom červenala.

„Vím, že si to nemusela dělat a ani nevím, jak to teď cítíš, ale postarám se o to, aby sis tuhle noc pamatovala po zbytek svého života,“ řekl Tomáš s úsměvem. Mišel najednou vypadala trošku zádumčivě. „Neboj,“ ujistil ji. „Pořád jsme jen přátelé a tak to zůstane. Nikdy bych tě o něco takového nepožádal, obzvlášť v takovéhle situaci.“

„Jsi moc hodný, Tomáši,“ uklidnila se Mišel.



Kočár zastavil u restaurace Přátelé, kde Tomáš rezervoval stůl. Oba se posadili a objednali si svá jídla. Tomáš podal Mišel květinu k připíchnutí do šatů a Mišel mu s úsměvem na oplátku dala květinovou ozdobu k jeho smokingu.

„Tomáši,“ začala, když jim přinesli jídlo. „Mám strach o Karin. Dnes je na plese se Stenem a já vím jak se chová k ženám. Zkrátka nechci, aby udělala něco, čeho bude litovat.“

„A co by to mělo být?“ zeptal se Tomáš.

„Myslím si, že ji bude nutit, aby se s ním vyspala, a já vím, že na to není ještě připravená.“

„Takovéhle věci Lajla netrápily.“

Mišel znervózněla. „Je úplně jiná než bývala. Je to milá nevinná holka a nechci vidět jak si ublíží.“

„Co je za tvou náhlou změnou názorů?“ zeptal se Tomáš s úšklebkem. Mišel byla okamžitě vyvedená z míry. „Dělám si srandu.“

„To byste si radši měl dělat srandu, pane,“ odpověděla a zuřivě přitom krájela své telecí s parmazánem.

„No,“ pokračoval: „buď k ní asertivní. Než se do něčeho pustí, ujisti se, že ví, co chce. Je to její volba a ty ji můžeš jen usměrnit, aby si zvolila pro sebe tu nejlepší možnost.“

„To není špatný nápad,“ odpověděla. „Děkuji.“

„A teď,“ řekl s úsměvem, „Co ty a já?“

Ani se nenadál a pod stolem si vysloužil rychlý kopanec do nohy. Zbytek večeře se naštěstí obešel bez dalšího incidentu. Bavili se úplně normálně, tak jako vždy. Tomáš občas zavtipkoval a Mišel se jeho vtípkům upřímně chichotala. Vlastně to bylo poprvé, co se bavili úplně stejně, jakoby Lajl nikdy neexistoval. Tomášovi přišlo, že se vše vrací do starých kolejí.



Po večeři nastoupili do kočáru a nechali se odvézt do hotelu, kde se pořádal maturitní ples. Jednalo se o elegantní místo se sedmi podlažími a v přízemí se nacházel ten nejkrásnější taneční sál široko daleko. Vstoupili dovnitř a ihned začali obdivovat nádhernou výzdobu. Pod ztlumenými světly se promenádovaly další páry a zatímco dýdžej pouštěl lehkou muziku, tak za ním už se připravovala kapela.

„Hej,“ ozval se mužský hlas za jejich zády. „Snad se nesnažíš o titul královny plesu, nebo jo?“ Mišel se otočila a uviděla Stena s Karin.

„Já, no, asi ne,“ odpověděla ve stylu, kéž by to nebyla ona.

„Ale,“ začala Karin a šťouchla do Stena, „dělá si srandu. To není soutěž popularity, ale odměna pro ty, co připravovali ples.“

„Ty budeš určitě královnou, kotě,“ řekl Sten a podíval se dolu na Karin.

„Uvidíme...“ a červenající se odešla. Mišel si všimla, že se ji Sten snaží uvádět do rozpaků. Blbec jeden!

Po chvilce spustila kapela. Začali s rokenrolem a během chvilky to desítky lidí rozjížděli na parketě.

První dvě hodiny Mišel seděla s Tomášem u stolu a oba si užívali vzájemnou společnost. Pili přitom punč a bavili se s přáteli. Pokaždé, když začala hrát pomalá písnička, se Tomáš podíval směrem k Mišel, která se ale nervózně ošívala a nebo si stydlivě projížděla prsty ve vlasech.

Mišel především sledovala Karin se Stenem, například jak spolu tančí přes celý parket na písničku „Jaded“ a jak vykopávají do vzduchu na písničku „All for you.“ Oba vypadali tak bezstarostně, i když o Stenovi věděla, že jen předstírá jak ho to baví. Jemu nikdy nešlo jen o neškodnou zábavu. S jeho šklebícím se výrazem vypadal praštěně, málokdy se dokázal usmát normálně.

Po nějaké době přišla k jejich stolu Maurýn se svým přítelem, kterého Mišel neznala, aby si popovídala o softbólu a nadcházejících vyřazovacích zápasech. Tomáš navázal konverzaci s jejím přítelem, zatímco holky se pustily, no, do dívčí diskuze. Pomohlo jí to zabít čas. Mišel se vůbec nebavila. Její ples nebyl ani zdaleka takový, jaký si ho představovala.

Uprostřed konverzace se Maurýnin přítel naklonil a sázel Maurýn jednoho francouzáka za druhým. Takovou pozornost si ráda nechala líbit. K úžasu Mišel se Maurýnin přítel nestyděl osahávat odhalené části jejího těla přímo tam mezi všemi lidmi. Oba dva se veřejně oddávali vášni až na hranici legálnosti, možná i lehce za ní. Pochopitelně tohle byl konec dívčí diskuze.

Kapela spustila „Drops of Jupiter,“ a Tomáš se zvedl s nataženou rukou ke své partnerce. Konečně nastal ten moment a Mišel jakoby neměla kontrolu nad svým tělem, když přijala jeho ruku a nechala se odvést na parket.

Zprvu si počínala dost neohrabaně. Snažila se obejmout Tomáše kolem pasu, než si snad potisící uvědomila, že její role byla převrácena naruby, a své ruce položila na jeho ramena než je posléze spojila za jeho krkem. Ve vzájemném obětí začali pomalu tančit. A zatímco hudba vyhrávala, nechala se unášet v čase i po parketě. Aniž by si to uvědomila, opřela svou hlavu o Tomášův hrudník, zatímco píseň vrcholila. Když skončila, podívala se na Tomáše se zářícíma očima a nakonec se i usmála. Jakmile se vrátili ke stolu, bylo na Tomášovi vidět, že si oddychl. „Jak se ti to líbilo?“

Mišel přemýšlela, jak má odpovědět. Věděla, že se jednalo o výjimečný okamžik a obrovský krok vpřed v její „adaptaci,“ ale něco ji uvnitř velmi vyvedlo z míry a ona nevěděla jak má přesně reagovat. Zůstala zcela zticha, když kapela spustila oznámení.



„Dámy a pánové,“ řekl hlavní zpěvák, „Je na čase vyhlásit krále a královnu plesu roku 2001. A královnou plesu je … Karin Kůprová!“

Ze všech stran zněl aplaus, hlavně od Mišel a Tomáše. Karin v šoku dostala polibek od Stena a šťastná vystoupila na pódium pro korunku a šerpu.

„A králem plesu se stává... Tomáš Kaglin!“ Mišel byla v němém úžasu, když se dívala na stejně překvapeného Tomáše.

„Ty jsi pomáhal s plesem?“ zeptala se nevěřícně, zatímco Tomáš odešel pro korunu.

Tomáš s Karin se doširoka usmívali a nechali se v různých pózách fotit. Kapela k tomu spustila tématickou píseň „Stairway to Heaven.“ Královské duo se objalo a začalo tančit.

Mišel jen zírala na tančící pár, který vypadal tak mírumilovně, a zároveň žasla jak vřele obecenstvo přijalo tuto volbu, protože ani jeden z nich nebyl zrovna populární. Ztracena ve svých myšlenkách si ani nevšimla, že si přisedl Sten a položil ruku na opěradlo za jejími zády.

„Takže,“ začal a překvapil Mišel, „obě naše hrdličky se opravdu předvedli. Zdá se, že jsme zůstali sami. Nechtěla by sis se mnou zatančit?“

„Sni dál,“ řekla Mišel svému bývalému nejlepšímu příteli.

„Co je s tebou? Žárlíš?“

„To těžko.“

„Ale no tak, holka. Karin si s Tomášem nic nezačne. Jen se na toho kluka podívej. Proč by s ním někam šla, když může mít mě?“

Zůstala zticha a doufala, že ho tak přesvědčí odejít.

„Proč vůbec trávíš čas s takovým ňoumou? Takhle si nic neužiješ.“

„Nech mě být,“ a podívala se na něj jakoby na něj právě hodila kámen.

„No tak,“ řekl a odtáhl se trochu. „Uhodil jsem na hlavičku? Tak to pro-miň! Škoda, že se Karin stane opravdovou ženou dřív než ty,“ dokončil větu a s úšklebkem odešel ke svému stolu.

Mišel vypadala, že vybouchne. Podívala se znovu na Stena, který se loudal ke svému stolu a pak na Karin, která si užívala nejlepší chvíle svého života, a na Tomáše, který vypadal šťastně z toho, jak dobře ho přijali jako krále ostatní spolužáci. Po zbytek jejich tance neskutečně rychle míhala očima mezi třemi zmíněnými aktéry. Poté se podívala na Maurýn a jejího přítele, jak se objímají na tanečním parketě. Pak spočinula pohledem na kapele, aby posléze tupě zírala na punč. Její myšlenky nabíraly rychlost plnokrevníka.

Dohrála píseň a královský pár se naposledy objal a pak už se vydali po svém, zatímco kapela si dala pauzu a nahradil ji dýdžej. Když se Tomáš vrátil k Mišel, okamžitě poznal, že je něco sakra špatně. Za celý týden a půl nevypadala tak znechuceně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, ale nedostal odpověď. Zničehonic Mišel vystartovala a běžela pryč z parketu do vchodové haly jak nejrychleji ji její šaty a podpatky dovolily. Tomáš ji pronásledoval, ale v hale ji ztratil v davu tvořeném jak návštěvníky plesu, tak obyčejnými hotelovými hosty. Na poslední chvíli si všiml, že vlezla do volného výtahu a zavřely se za ní dveře. Když se k nim dostal, byla pryč. Podíval se do jakého patra míří, ručička se stále otáčela až se zastavila u posledního poschodí. Tomáš se zběsile snažil přivolat výtah, protože věděl naprosto přesně, co se děje. Došlo mu, že výtah jen tak nepřijede, a tak se vydal po schodech, které bral po dvou i po třech. Snažil se co nejrychleji dostat na střechu.



Rozrazil dveře na konci schodiště a na hvězdami osvětlené střeše uviděl Mišel, jak bosá a v breku leze po žebříku na okrajovou římsu.

„STŮJ!“ vykřikl z plných plic. „Nedělej to!“

Mišel se ohlédla, jak k ní běžel Tomáš, ale jen na chvíli, a opět pokračovala v lezení.

„Nemusíš to dělat!“ křičel na ni Tomáš.

„Nemusím?“ otázala se řečnicky Mišel, která vylezla na římsu a seděla na jejím okraji s pomuchlanými šaty. „Už to dál nezvládám. Tohle NEJSEM já!“

„Spolu to můžeme zvládnout!“ zvolal Tomáš a nabídl jí ruku. „Nejsi v tom sama!“

„Nenávidím holčičí život!“ ječela. „Nenávidím vše s tím spojené! Nenávidím tyhle... ty!“ křičela a ukazovala si přitom na poprsí. „Nenávidím měsíčky! Nenávidím jak jsem přišla o sílu a o všechno! Když ráno vstanu, tak okamžitě vím, co se mi stalo, když si uvědomím váhu svého hrudníku. A k tomu mi stačí se jen NADECHNOUT!“

„Myslíš si, že to máš těžké?“ křičel na ni zoufale Tomáš. „3 miliardy lidí žijí takový život každý den. Jsi oproti nim takový slaboch?“ Jen to dořekl, přál si, aby mohl poslední větu vrátit. Mišel mu přišla ještě víc sklíčená.

„Nezvládám to! Nejsem Mišel! Jsem Lajl Holend! A nemohu už takhle dál žít!“ Stoupla si a nahlédla přes okraj na zem, o deset poschodí níže.

„Počkej!“ křičel Tomáš a snažil se něco vymyslet. „Přemýšlej o všem, co je teď jiné! Mysli na to, jak Mišel pozitivně ovlivnila svět! I pro tebe je v mnoha ohledech lepší!“

„Jako v čem?“ vyjekla.

„Vím, že ti rodiče mnohem víc než Lajlovi dávají najevo, jak tě mají rádi. Vím, že teď máš opravdovější přátele.“ Zastavil se a čekal na reakci, ale ta hned nepřišla. „Vím, že máš před sebou stejně tak zářivou budoucnost, ne-li zářivější.“

Mišel byla stále zticha a poslouchala Tomášova slova. Když se odmlčel, bylo půl minuty ticho, jen zezdola mohla slyšet hudbu. Dýdžej zrovna hrál „Better Man“. Zaposlouchala se do ní a její oči znovu ronily tiché slzy.

V pokračujícím tichu Tomáš zhluboka dýchal a přemýšlel, co by dalšího měl říct. „A co tví přátelé, Mišel? Co bez tebe budou dělat? Co se stane dnes večer Karin, když nebude mít nikoho, kdo by jí pomohl správně se rozhodnout? Co když udělá něco opravdu strašného, a k tomu navíc přijde o svou nejlepší kamarádku?“

„Dnes, když jsem viděla Maurýn,“ začala Mišel hlubším hlasem očividně na jiné téma, „ mi připomněla vše kým jsem kdysi byla. Byla jsem sportovním hrdinou. Byla jsem populární. Měla jsem vztah s někým, koho jsem vášnivě milovala, a kdo mi to oplácel stejnou vášní. A taky mi připomíná vše, kým teď jsem.“

„Maurýn na tobě záleží,“ řekl Tomáš. „Vím, že ti pomáhá. A ty víš, že má o tebe starost.“

„A Karin je tak jiná,“ pokračovala a utírala slzy stékající po tváři.

„Je na tom lépe nebo hůře?“

Mišel si vybavila Karin, kterou Lajl miloval, a Karin, na které jí záleželo. „Lépe,“ řekla nad náhlým poznáním.

„A co já? Co se mi dnes stane, pokud to uděláš?“

„Nevím.“

„Přijdu o nejlepší kamarádku, o mou největší fanynku, a sejdu dolu jako král, který na ples odvezl svou partnerku, aby skočila z vysoké budovy.“

Mišel tam stála, pohlédla na propast před sebou a pak zpátky na Tomáše, který stále držel svou ruku napjatou. Váhavě si klekla, vzala ho za ruku a nechala Tomáše, aby jí pomohl dolů. Když se dotkla střechy, upadla do jeho paží a rozbrečela se na jeho rameni.

„Mám takový strach,“ vzlykala. „Všechno je pro mě čím dál přirozenější. Cítím jak ztrácím svou identitu, přicházím o to, kdo jsem. Bylo pro mě tak přirozené dole na parketu položit hlavu na tvé rameno. A stejně tak přirozené bylo tlachání s Maurýn.“

„Možná,“ odpověděl jí Tomáš a plácal ji v objetí po zádech. „Možná získáváš svou identitu, objevuješ, kdo opravdu jsi.“

„Nikoho jsem o to neprosila,“ řekla Mišel a uvolnila se z objetí.

„Jsi báječný člověk,“ ujistil ji Tomáš. „A vím, že můžeš tyto těžké časy překonat.“

Vzhlédla a podívala se Tomášovi přímo do očí. Povzbudil ji úsměvem a Mišel ho znovu pevně objala.

„Než se vrátíme dolu, pojďme utřít tvé slzy a upravit tvůj obličej,“ navrhl Tomáš.

„To je dobrý nápad,“ vzala ho za ruku a nechala se jím vést po schodech.



Po návštěvě dámských toalet, kde se o sebe Mišel postarala už sama, se vrátili s Tomášem do tanečního sálu. Tomáš se přitom snažil jít tak, aby si ostatní nevšimli, že má oteklé oči. Oba si sedli do vzdáleného rohu, popíjeli punč a ochutnávali různé jednohubky. V klidu si užívali zbytek noci. A když kapela hrála poslední písničky, Mišel se začala znovu usmívat.

Poslední skladba byla na přání, kapela spustila „Freebird“ a Mišel zničehonic vstala a nabídla tanec. Tomáš, jemně řečeno, byl velmi překvapen. Byla to velice zvláštní noc. Mišel si prošla od veselé holky k zádumčivé přes zoufalou až po holku s neskutečnou kuráží, a to vše během jedné noci. Oba tančili s posledními vytrvalci až do úplného konce, kdy parket naplno pohltila zářivá světla, a nakonec úplně všichni opustili hotel.

Kočár odvezl Tomáše a Mišel k Holendovým, kde oba naskočili do Mišelina auta a odjeli na velkou pařbu na lesní chatu, kterou vlastnili rodiče jednoho z nejbohatších a nejoblíbenějších studentů, maturanta Karla Klintona. Už loni uspořádal pařbu po plese a ten pro neskutečný úspěch nabídl, že ji zopakuje.

Když dorazili, všimli si, že chata už se třese v základech. Hlasitá muzika hrála z venkovních reproduktorů a na okolní lesní klid působila jako řetězová pila. Všude se procházely různé hloučky, někteří ještě ve slavnostním oblečení, jiní už v civilu. Celou scénu osvětloval velký oheň z hranice poskládané z velkých kmenů.

„Dámy a pánové,“ zahřměl Karlův hlas přes reproduktory. „Pojďte pozdravit a uklonit se jeho veličenstvu, králi!“

Ozval se velký aplaus, zatímco Tomáš mával na všechny strany. Mišel byla ráda, že si poprvé Tomáš mohl užít tak velké a pozitivní pozornosti, a že ji přijímal velmi dobře. Když Tomáš našel nějaké své přátele a dal se s nimi do řeči, Mišel využila chvilky, aby se převlékla do běžného oblečení. Sbalila své šaty a rukavice, rozpustila si vlasy, a převlékla se do trička a džínsů.



Když se vracela ven, všimla si Karin se Stenem, jak se líbají u ohně, což ji znechutilo. Nejenže si Sten dovoloval na její „expřítelkyni,“ ale také na nevinnou dívku, která byla tažena do světa, kterému úplně nerozuměla. Když se přestali líbat, vzájemně se dívali do očí, stále ještě v oblečení na ples. Oba se na sebe dívali a drželi se za ruce. Sten nakonec vstal a vedl Karin do chaty.

Mišel rychle došlo, co se děje, a potichu je následovala. Karin byla vedena po schodech a oba skončili v jednom z mnoha pokojů, když za nimi Sten zavřel dveře.

Mišel zběsile chodila po chodbě a ptala se sama sebe, co má udělat. Nemohla tam na ně jen tak vlétnout! Karin by jí to nikdy neodpustila. Mohla se jen modlit, že se Karin správně rozhodne.

Uvnitř Sten znovu vášnivě líbal Karin, zatímco své ruce nasměroval k jejímu tělu a začal laskat její krček. Když vycítil, že se jí to líbí, pustil se na zádech do rozepínání jejích šatů. Karin se náhle odtáhla.

„Co je špatně?“ zeptal se Sten.

„Já, no, potřebuji si odskočit na toaletu,“ odpověděla Karin, zajistila si šaty a zamířila ke dveřím.

„Budu tu na tebe čekat, kotě,“ zareagoval Sten, zatímco Karin vyšla ven.

Na chodbě stále ještě šílela Mišel. Když uviděla jak se otevírají dveře, vykřikla šeptem: „Karin!“ a jakmile za sebou zavřela, tak k ní přiběhla. „Díky bohu! Jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděla, i když ji zrazoval její těžký dech. „Šeli, nemyslím si, že jsem na to připravena. Sten jde na mě moc rychle a nemyslím si, že se mi to líbí.“

„Nemusíš to dělat, Karin. Řekni mu, že to nechceš.“

„Myslím, že už konečně chápu, co ses mi snažila říct. Od chvíle, kdy jsme sem dorazili, se chová jako bych byla jen jedna z mnoha. Pořád očumuje holky kolem a mluví jako bych u něj ani nestála. Možná máš pravdu, možná ho já samotná doopravdy nezajímám.“

„Já vím, že mám pravdu, Karin,“ odpověděla jí Mišel a položila ruku na její rameno, když úmyslně udělala pauzu.

„Kam si na plese zmizela?“ zeptala se Karin své kamarádky.

Mišel zvažovala svou odpověď. „Abych něco našla.“

„A našla si to?“

Nastalo opět ticho. „Nevím. Doufám, že ano.“

Karin byla zmatená a Mišel se chystala změnit téma, ale to už vykoukl z pokoje Sten a spatřil na chodbě obě stojící holky.

„Myslel jsem si, že tě slyším mluvit. Myslel jsem si, že si musela na záchod.“

„Stene, musíme si promluvit,“ začala Karin, vrátila se do pokoje, ale ještě než zavřela dveře, tak se na Mišel široce usmála.

Mišel čekala venku než Karin vyjde, aby si spolu sedli u ohně. Nějakou dobu si myslela, že jde všechno dobře, když najednou uslyšela Stena vykřiknout: „Co máš sakra za problém?“

a Karininu důraznou odpověď: „Nech mě být!“

Mišel nastražila ke stěně své ucho a tiše urgovala Karin, aby zůstala asertivní.

„Co si to jako myslíš? Že všechno, co jsem ti dal, bylo zadarmo? Dobře si to rozmysli, Karin!“

„Nepřibližuj se ke mně!“ vyjekla, tentokrát už ze strachu než z něčeho jiného.

„Ty čubko,“ reagoval Sten. Mišel toho měla dost a vlétla do naštěstí nezamčeného pokoje.

„Nech ji být!“ křičela z plných plic, když si všimla jak se Sten naklání nad Karin, která vypadala, že spadla na záda na postel z toho jak po ní šel.

„Vypadni!“ zařval Sten a podíval se na Mišel. Ta nehnula ani brvou, i když k ní zuřivě vyrazil. Nechtěl si to nechat líbit a strčil do ní tak, že spadla do chodby až na protější zeď.

Karin se rychle zvedla z postele a zabouchla dveře. Nechala tak Stena venku společně s Mišel. Sten se chtěl vrátit, ale Karin chytře zamkla.

Mišel se postavila a opět čelila Stenovi. „Řekla jsem ti nech ji být! A to uděláš! Je ti to jasný?!“

„Čubko!“ odsekl. „Jak se opovažuje mi říkat, co mám dělat?“ Několikrát pěstí zabušil na dveře. V tu chvíli už nastalý rozruch znepokojoval ostatní hosty.

„Řekla ne. Nechce tě vidět. Prostě odsud vypadni,“ řekla Mišel odhodlaně, i když nemohla donutit svůj holčičí hlas, aby zastrašil stejně tak dobře jako Lajlův řev.

„Tohle je JEJÍ chyba!“ hájil se Sten. „Kdyby to nechtěla, tak proč se tak celou noc chovala. Ona to opravdu chce, jen si to neuvědomuje!“ Opět si razil cestu k Mišel, aby dodal váhu svým argumentům.

A to byla poslední kapka, rozzuřená Mišel vrazila Stenovi facku. Nevěděla, kde se ten impulz vzal, ale byl to stejný podnět, jaký by u naštvaného Lajla vyvolal ránu pěstí. Z překvapeného výrazu na Stenově tváři se zdálo, že ho facka uzemnila. Avšak jen dočasně, naopak se ještě víc naštval.

„Stene!“ zařval hlas ze spodní chodby. Byl to Karel. „Slyšel jsem na tebe stížnosti. Pojď dolu a zklidni hormon.“

„Chlape, nedělal jsem žádné voloviny,“ odpověděl Sten.

„Mazej dolu nebo tě nechám odsud vyhodit,“ a Karel to myslel vážně, protože si najal ochranku, která měla zajistit patřičný pořádek, samozřejmě ne na úkor zábavy.

Sten se podíval na chvíli na Karla a pak zpátky na Mišel. Pár vteřin jí zíral do tváře. „Už brzy se opět potkáme,“ řekl Sten s posměškem a následován Karlem sešel dolu.

Mišel byla z celé události dost otřesená. Naštěstí to bylo za ní. V klidu zaklepala na dveře a Karin ji nechala vstoupit, když se dozvěděla, že je Sten pryč. Obě holky se objaly a Karin poděkovala Mišel, že se ji dopředu snažila varovat o Stenových pravých úmyslech. Společně si pak sedly k ohni a pozorovaly k nebi plápolající plameny.



Když Mišel dorazila domu, byly už tři ráno. Pomalu odešla do svého pokoje, sedla si na postel a nevědomě se dívala před sebe. Právě zažila nejzmatenější noc, ať jako holka nebo kluk. Přemítala si svůj pokus o sebevraždu, jak tančila a co se stalo s Karin. Závěr byl nevyhnutelný a stejný jako o týden dřív. Už navždy bude ženou, ať se stane cokoliv. Podívala se do zrcadla nad šatníkem. Dívala se dlouze a soustředěně na okouzlující děvče, kterým se stala. Když zkoumala své pocity, chyběla ji touha po holkách, s kterýma Lajl chodil, včetně Karin. Zároveň si dobře pamatovala epizodku z obchoďáku, ve které byla sexuálně přitahována k muži. Mišel se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Vzala si diář a otevřela ho na první čisté stránce, a začala psát.



27.května 2001 – 3:35

Už to nejde zapírat. Jsem ženou v každém směru a tvaru. Oblékám si dámské džínsy, kalhotky a podprsenku. Mám velké dlouhé řasy, dlouhé a hladké zlatavě blonďaté vlasy, rty na líbání, hedvábně hladké tělo, bujné poprsí, postavu přesýpacích hodiny a půvabné nožky. A také mám za sebou první menstruaci. Ano, zcela určitě jsem žena až po mou vagínu. Musím se přestat oblbovat, že to tak není. I má mysl je čím dál ženštější, asi proto, že můj mozek si plave v estrogenu. Uvědomila jsem si, že ke Karin necítím víc než přátelství, a stejné pocity mám i k ostatním ženám. Zjistila jsem a právě teď mě to děsí, že se mi líbí kluci. Jsem ráda, když se na mě podívají, když pro mě něco hezkého udělají, protože jsem dáma. Miluji, když se na mě usmějí. Když přemýšlím o tom, že jsem zamilovaná, tak si představuji, že mě svádí muž atletické postavy, můj princ, do kterého se z lásky bláznivě zamiluji.

Dnes v noci jsem si prošla dlouhou cestou, abych přijala, kdo jsem. Doufám, že v nadcházejících týdnech přijmu konečně fakt, že budu ženou až do své smrti, že zapomenu, že jsem byla muž a budu si žít normální život ženy nebo aspoň se tomu co nejvíc přiblížím. Stále je ale pro mě těžké zapomenout, o co jsem přišla, co jsem měla jako muž. S trochou štěstí se mi na to taky podaří nemyslet.



Mišel Ana Holendová



Zastavila se a dlouze se dívala na své jméno, kterým jakoby podepsala smíření se svým osudem. Mišel zavřela diář a usnula.



Po tak dlouhé a stresující noci prospala Mišel většinu následujícího dne. Probudila se až ve dvě odpoledne a i poté zůstala až do večera ve svém pokoji. Přemýšlela nad událostmi uplynulého dne a také nad svou budoucností. Z jejího rozjímaní ji vyrušil jen Tomáš, který zavolal, aby se v rychlosti zeptal, jak se má.

„Od té doby, co se TO stalo, je mi asi nejlépe.“

„Opravdu? To je oproti včerejšku velká změna,“ odpověděl Tomáš a s úlevou si oddechl.

„Minulých pár týdnů jsem si pořád musela dávat pozor, abych se neustále chovala jako žena, aby si má matka nemyslela, že jsem se zbláznila a nezavřela mě do cvokárny, ale teď už mě to netrápí. Chci dát všechno do pořádku, protože vím, že tohle jsem teď já. Už nemám strach z toho, co bude následovat za to, co jsem provedl. Nosím kabelku, mám podprdu, menstruuji jako žena, mám dva chromozomy X a jsem s tím v pohodě. Jen si ještě musím trochu zvykat než se naplno usadím ve své nové dívčí roli.“

„Týjo,“ poznamenal zaskočený Tomáš. „Tohle je RADIKÁLNÍ změna oproti minulé noci. Prozraď mi, co za tím je? Byla si úplně na dně, že jsi žena, a chtěla si ukončit svůj život. No a teď mi přijdeš smířená s tím, kdo jsi.“

„Myslím, že na mě zapůsobila zmínka o 3 miliardách lidí.“

„Opravdu? Myslel jsem si, že to byla ta nejhorší věc, kterou jsem ti mohl říct.“

„No a trefil ses dobře,“ odpověděla mu Mišel. Ještě si chvíli povídali o domácích úkolech, a když se rozloučili, pokračovala Mišel ve svém rozjímání.



Tomáše zanechal rozhovor se smíšenými pocity. Měl sice radost, že Mišel začíná vyhrávat válku se svou „minulostí“, ale stále musel čelit svému démonovi. Stále měl dvoje vzpomínky a nehledě na to, co mu řekla, on věděl, že je před nimi ještě dlouhá a těžká cesta než zvládnou tuhle krizi identity. To ho utvrdilo v rozhodnutí, že navštíví onen dům na kopci a uvidí, zda v něm najde stařenu, která mohla za jejich problémy.



Večeře s rodiči byla pro Mišel namáhavá a chtěla ji mít už za sebou. Její matka chtěla vědět každou maličkost, což Mišel zrovna nepřišlo, že by bylo vhodné jí říct úplně vše. Zaměřila se raději na popis překrásného sálu, jak byla ze všeho nadšená a jakou magickou noc prožila. Svého partnera popsala jako dokonalého džentlmena a pravého přítele, a u toho skončila. Po večeři umyla nádobí a pak se rychle omluvila a odešla do svého pokoje.



Zavřela dveře a okamžitě přistoupila ke své šatní skříni. „Pokud se mám jako holka někam posunout, pak se budu muset oblékat méně jako kluk.“ Vzápětí otevřela vrchní šuplík a odhalila svou kolekci kalhotek. Poprvé si tak všimla, že oddělené komínky obsahují různé styly. Od své proměny si oblékala obyčejné bavlněné kalhotky na pravé straně, teď však její pozornost přitahovala strana levá. Nejdříve vytáhla francouzské kalhotky ve slonovinové barvě a pak ještě klasické fialové, oboje byly bezešvé. Když je přiložila k těm, co měla na sobě, tak jí přišlo, že má na sobě spíš pánské slipy, a proto si na druhý den přichystala ty francouzské. Byl to krok vpřed a ještě jí mnoho podobných čekalo. Například červená saténová tanga se rozhodla nechat až na úplný konec.

V šuplíku s podprsenkami taky hledala nějakou jinou než obyčejnou bílou bavlněnou a plně zahalující, a tak jí rukama procházela kolekce plná saténu a krajek. Do oka jí padla bezešvá podprsenka slonovinové barvy od Victoria's Secret. Okamžitě si ji pro srovnání musela vyzkoušet a všimla si, že sice více odhaluje poprsí, ale přitom ho stále dobře podpírá. Malá mašlička mezi košíčky byla už třešničkou na dortu, která ji zcela přiměla, aby se cítila ženštěji. Při prohlížení ostatních kousků si všimla, že většina krajkového spodního prádla je v sadě, což tušila, že by se jednou mohlo hodit.

Když přešla k svrchnímu oblečení, Mišel se rozhodla, že je správný čas na výběr sukně. Podívala se do šatníku a našla pěknou šedou hedvábnou sukni, která ji sahala až po chodidla, a k ní padnoucí blůzku. Když se předváděla před zrcadlem, uvědomila si, že vypadá jako obyčejná neformálně oblečená žena, což zažila poprvé. Mišel si všimla, že jí pod blůzou prosvítá podprsenka, což dobře věděla, že tohle dokáže přitáhnout pohledy kolemjdoucích. Dokonce si rozepnula vrchní knoflíky a odhalila svůj prsní žlábek, aniž by přitom vypadala lacině nebo tak. Usmyslela si, že se musí víc snažit , aby si zvykla na oblečení, které se nepodobalo ničemu, co nosila jako muž. Při důkladné prohlídce svého šatníku objevila ještě tílka a košilky vhodné pro nošení bez podprsenky, a také nějaké minisukně, které odhalovaly nožky víc než jen trošku.

Podívala se znovu do zrcadla a pomyslela si: „Pokud si myslím, že TOHLE je ženské, tak jsem ještě NIC neviděla.“

Mišel se otočila nazpátek k šatníku a podívala se do otevřených šuplíků, z kterých viselo spodní prádlo. Pečlivě vše urovnala a dala na své místo. Při zavírání dveří si všimla spodního zamčeného šuplíku, který jako Mišel ještě neotevřela. Lajl měl v tomto šuplíku svou tajnou schránku s porno časopisy, kondomy a dokonce i s trofejemi v podobě dámského prádélka. Nepředpokládala by, že by tam Mišel měla něco takového ani cokoliv sexuálního. Avšak tam byl zámek a jak se rychlým tahem přesvědčila, tak byl šuplík opravdu zamčený. Přemýšlela, zda by ho měla otevřít, ale raději se rozhodla, že ne. Bála se, že by ji obsah šuplíku mohl v ten moment jen vylekat. Ještě se v rámci svého projektu na rozšíření nošeného oblečení převlékla do hedvábného pyžama a tiše usnula.



Další ráno se Mišel vzbudila pod slunečními paprsky. Odešla do koupelny, osprchovala se a vysušila si vlasy jakoby to dělala celý život. Pak se sice nenalíčila na úrovni profíka, ale zvládla to bez větších potíží. V porovnání s minulým týdnem a půl si s lehkostí oblékla spodní prádlo a také sukni s blůzkou, jejíž horní knoflíčky ponechala rozepnuté. Na závěr si pohrála se svými vlasy a vytvořila na první pokus ucházející drdol. S jistotou by se dalo říci, že byla zcela připravená. Když vyšla z domu, cítila se trošku odhalenější než obvykle, přesto se nevrátila. Nasedla do auta a odjela do školy se staženými okýnky za poslechu písniček od country zpěvačky Faith Hillové.

Tomáš přišel k autu a byl novou Mišel okouzlen. Přišla mu jako úplně jiná holka, než kterou potkával uplynulý týden. „Týjo,“ řekl ohromeně. Následovala krátká pauza, kdy se Mišel na sebe podívala a pak se obrátila k Tomášovi s náznakem úsměvu. Jeho obličej rychle zčervenal, když si uvědomil, že ho chytla, jak se jí dívá na prsa. „No, radši pojeďme,“ rychle prohodil, zatímco se Mišel už doširoka usmívala.

Když Mišel dorazila ke své skřínce, posbírala své učebnice a sebevědomě vykročila vpřed. Vzpomněla si přitom na svůj „první“ dívčí den ve škole a na to, jaké měla pocity. Znovu se však přes ně přenesla a pokračovala dál. Přistoupila ke Karin jako každé ráno a pozdravila jí. Karin ji ihned objala a znovu ji poděkovala za pomoc. Obě si rychle začali povídat.

Mezitím se v blízkosti školních dveří scházela už čtvrt století obvyklá skupinka mladíků ze spolku: „Udělej ji!“ Sten Belden nebyl zrovna nadšený a chodil sem a tam se svěšenou hlavou. Pondělky po plese byly obvykle po okraj zaplněny historkami o sexuálních trofejí, a bylo patrné, že většina nějakou tu historku má, ale z pochopitelných důvodů se drželi před naštvaným Stenem zpátky a hlavně zticha.

„Tamhleta holka,“ funěl Sten, „Karin Kůprová mě tak chtěla.“ Skupinka nadále mlčela, zatímco jejich šéf upouštěl svůj hněv. „Tak moc po mě toužila. Mohl jsem to vidět. A pak pánové něco nebo spíš někdo mi zhatil mé plány.“

Všichni se podívali na Karin, která se právě smála něčemu, co řekla její kamarádka.

„Ta holka, s kterou je, to je ona! To ona mi zkazila mou noc!“

„Kdo je to?“ zeptal se zvědavě Džon.

„Sem tam ji vídám,“ řekl Al. „Myslím, že hraje softból.“

„To je Mišel Holendová,“ řekl Hauví. „Na plese byla s Tomášem Kaglinem.“

„Král Kaglin,“utáhl si z něj Al a celá skupinka se lehce rozesmála.

„Nemluvte o Kaglinovi,“ přerušil Sten smích a vytáhl z batohu novou ročenku. Prolistoval se až na stránku s portrétem Mišel. Podíval se na tu skutečnou a našel dokonalý cíl.

Al vyhrabal předchozí ročenku, kterou skupina nosila jako plánovač a záznam úspěchů. „Stene, ještě si nevysloužil svůj UJ (Udělej jí). Po pravdě jsme o ní ani neuvažovali.“

„Má pověst puritánky,“ dokončil myšlenku Hauví.

„Tak pánové,“ prohlásil Sten při pohledu na obě dívky, které se zrovna vzájemně chichotaly. „Ta patří mně.“

Celá skupina se otočila k oběma dívkám a jejich oči se okamžitě rozzářili. Karin něco říkala, což vyvolalo překvapivou reakci u Mišel, když se volnou rukou zlehka dotkla svého hrudníku a s úsměvem se rozesmála.

„Je to kočka,“ prohlásil Fil.

Obě dívky vyšly směrem ke škole, pro skupinu bohužel jinam než k nim. Stále se přitom rozhlíželi kolem sebe.

„Podívejte se na ten zadek...“ řekl Al.

„A ty kozy!“ přidal se Džon.

„Jak jsme ji mohli minout?“ zeptal se Fil.

„Nevím,“ odpověděl Sten, „ale teď patří mně. Jen se na ní podívejte, je tak... tak... vhodná na šukání! Je to kus! Nemohu uvěřit tomu, že jsem si toho v sobotu nevšiml. Už tehdy bych se s ní vyspal!“

„Nedala ti snad facku?“ zeptal se Hauví. „Nepřijde mi, že je to holka, která by chtěla s někým chodit.“

„Nevím,“ zareagoval Sten. „Možná měla své dny nebo tak něco, ale až s ní skončím, tak mě bude prosit na kolenou, aby mi ho mohla vykouřit nebo abych ho do ní strčil.“ Skupina se pochechtávala. „A co je lepší, že pokud ji dostanu do postele, tak si jsem jistý, že i Karin bude ochotná se se mnou vyspat. Tak jako tak mi to dluží. Kluci, myslím, že by tady mohla vyjít trojka... Už se nemohu dočkat až se dostanu mezi tyhle dvě krásky.“

„Jóó!“ vzedmulo se všeobecné povzbuzení od skupiny, které následovaly plácáky pro Stena.

„Už je to skoro dva roky od poslední zdokumentované trojky,“ řekl Al Stenovi při svém plácáku.

Sten neřekl nic, ale jen se usmíval, když vytáhl fixu a zakroužkoval v ročence usmívající se tváře Karin Kůprové a Mišel Holendové.



Změnu zevnějšku doplňovala změna v přístupu. Mišel se snažila jak nejlépe mohla, aby každého potěšila. Pan Kýs poznamenal, jak se zlepšuje Mišelin hlas. Slečna LaBountyová okomentovala její zmizelý vzdor. A dokonce Madam Grandlejtová si všimla výrazného zlepšení.



Při odchodu ze školy vběhla Mišel do cesty Maurýn.

„Jsi připravena na dnešní večerní zápas?“ zeptala se.

„To si piš,“ odpověděla Mišel. „Dneska to dotáhneme do státní soutěže.“

„Vypadáš senzačně,“ poznamenala Maurýn. „Což mi připomíná, že některé holky plánují obléct si oranžové spodní prádlo po zbytek herních dnů, aby se ukázal náš týmový duch. Jsi pro?“

„Jasně. Počítej se mnou,“ odpověděla. Jen o den dřív by přitom z takové pobídky vycouvala.



Po návratu domů se Mišel prohrabala ještě jednou v šuplíku se spodním prádlem a našla oranžový set pušap podprsenky a tang. Oblékla si jej a cítila se v něm ženštěji než ve všem předešlém. K tomu si vzala tričko se širokým kulatým výstřihem a elastické kalhoty. Při pohledu na zaoblenou krásku v zrcadle si pomyslela, že vypadá úplně úžasně.



Zápas se hrál v noci pod umělým osvětlením. Jednalo se o důležitou hru, o místní finále proti džopisportským Orlyním. Vítěz se měl stát jedním ze čtyř týmů, které se zúčastní státního turnaje v Kovington Sity. Mišel se ocitla znovu na lavičce a nezdálo se, že by se měla zapojit do hry, protože celý večer chyběl Sršničkám obvyklý bezpečný náskok ve skóre. Oba týmy se v každé směně rvaly zuby nehty a ani jeden si nezískal patřičný náskok až do šesté poslední směny.

Maurýn právě dokázala odvrátit nebezpečí plynoucí z obsazení všech met soupeřícím týmem a zanechala jeho hráčky velmi zklamané z odvrácené výhry. Stále však jejich soupeřky vedly o jeden bod, což jim dávalo naději. S tím se však nechtěla smířit Maurýn, když hned napoprvé odpálila míček a doběhla si k první metě. Následovala ji Tereza Kimbólová, která svedla vyrovnaný souboj s nadhazovačkami, a až po třinácté se ji povedlo míček odpálit a získat dvě mety. Odhodlané Maurýn se v nastálém zmatku podařilo ukořistit dokonce domácí metu a vyrovnat skóre. Dalším na řadě byla Maria, která však byla rychle vyautována, stejně tak jako Briana. Zde byla nadhazovačka opravdovým esem týmu Orlyní.

Slečna Gejnyová viditelně znervózněla. Vítězství viselo na třetí metě, ale nikdo nebyl schopen ho dostat domu. Podívala se na lavičku a řekla: „Mišel, vezmi si pálku.“

Vystrašená Mišel se sama sebe ptala, proč má zrovna ona jít na pálku? „Jen jdi a ukaž, že to umíš,“ řekla slečna Gejnyová, ale Mišel to vůbec neuklidnilo.

Mišel si nakročila a soustředila se na míč, který letěl lehce doprava dolu. Napřáhla se, ale jasně minula. Znovu si nakročila a koutkem oka postřehla, že se Tereza začíná hýbat. Nadhazovačka opět hodila míč a Mišel si uvědomila, že Tereza sprintuje k metě! I když byla zmatená, tak se napřáhla a švihla pálkou, ale míček chytla zadačka a vyrazila vstříc Tereze, která měla před sebou ještě kus cesty. Tereza však vběhla na metu s takovou energii až zadačka upustila míček a Tereza získala bod! Sršničky postoupily! Všechny se seběhly kolem Terezy, které pomohly na nohy i přesto, že bylo vidět, že ji něco bolí. Přesto se usmívala. Mišel byla stále zmatená z toho, co se stalo. Tereza ukradla metu bez povelu trenérky a nikdo si toho včas nevšiml, a proto to fungovalo.



V šatně po zápase vládla veselá nálada. Zatímco se Tereza převlékala, měla ledový zábal kolem kotníku, a všechny dívky se promenádovaly v oranžovém spodním prádle. Mišel si oblékla své civilní oblečení a vyšla ven ze šaten spolu ještě s pár dalšími spoluhráčkami. Tam už na ně čekal skandující dav a najednou jí u pusy přistál mikrofon. „Slečno Holendová,“ začal reportér, který měl se sebou kameramana. „Kdo stojí za tím skvělým nápadem? Byla jste to vy a slečna Kimbólová.“

„Nene, za tím vším je Tereza,“ odpověděla se širokým úsměvem. „To ona je hrdinka.“



Když si proklestila cestu přes ten blázinec, ocitla se Mišel konečně sama ve svém autě a mohla vyrazit domu. V rádiu začala hrát „Chlape, cítím se jak žena“ od Shania Twain, což bylo příhodné k dané situaci. Mišel vytočila rádio na plný pecky a začala zpívat stejná slova. Opravdu se cítila jako žena a vůbec ji to netrápilo.



Bez předchozího upozornění se za ní rozhoukala siréna a rozblikala modrá světla. Okamžitě rozpoznala policejní auto a v klidu zajela ke kraji. Lajla zastavili mnohokrát a vždycky dostal pokutu, které se mu po nějakém čase vrstvily jedna na druhé.

Policejní příslušník přišel k autu s oslňujícím světlem ve své ruce, zatímco Mišel stáhla okénko. „Mohu vidět váš řidičský a technický průkaz včetně pojištění, prosím?“ zeptal se a Mišel mu poslušně vše předala.

Mišel Holendová,“ přečetl nahlas policista. „Víte, jak rychle jste jela?“

„Ne, pane,“ odpověděla a vzhlédla k němu.

„107 v místě s maximální rychlostí 60 kilometrů za hodinu, slečno!“

Páni, pomyslela si, když si policista odešel ověřit údaje do svého auta. Měla opravdu průšvih, svým přestupkem překonala i Lajla. Mišel se snažila uklidnit a zhluboka dýchala. Přitom si všimla, jak jí její pušap podprsenka dělá větší prsa než ve sktuečnosti má. Znovu byla osvícena.

„Je mi to opravdu moc líto, pane,“ řekla Mišel a zamrkala. „Nevím, na co jsem myslela.“

„Jste ta Holendová, která byla v poslední směně na pálce?“ zeptal se policista.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla se širokým úsměvem, zatímco podvědomě vystrčila svá prsa.

„Tak to gratuluji, slečno!“

„Díky!“

„Pro tentokrát vám to prominu. Jsem si jistý, že jste jen nadšená z postupu na státní úroveň. Odteď ale prosím jezděte s klidnou nohou na pedálu.“

„Budu, pane. Ještě jednou díky.“ Neuvěřitelné, pomyslela si, co všechno její tělo dokáže! Policista odjel a nechal Mišel, aby se vrátila domů.



Když zastavila u domu a vešla dovnitř, už na ní čekali rodiče. Oba ji objali. Také se zrovna vrátili z jejího důležitého zápasu.

„Chcete se podívat na nejlepší okamžiky v televizi?“ zeptala se matka a zapnula televizi, kde zrovna lokální sporťáci začali komentovat událost dne. „Nervy drásající zápas dnes večer ve Vitsbergu,“ řekl hlasatel v pruhovaném tričku na začátek zprávy. „Místní dívčí softbólové finále skončilo před hodinou mezi týmem Sršniček a Orlyněmi. Začněme u čtvrté směny.“ Záběry ukazovaly jak si Orlyně budovaly náskok. „A teď při šesté směně odpaluje daleko do pole Tereza Kimbólová, není to sice houmran, ale stačí na to, aby hvězda týmu Maurýn Adamsová byla jak na koni a z první mety si došla pro bod. Po tomto úspěšném běhu Orlyně zdramatizovaly závěr a postaraly se o vyautování dvou pálkařek. Až náhradnice na pálce, Mišel Holendová, dovolila Kimbelové vyrazit ze třetí mety. Jak nadhazovačka, tak zadačka si myslela, že míč bude sražen pálkou podle lajny, ale to se nestalo, a zadačka pak už nedokázala Kimbelovou zastavit. Skvělá týmová práce Holendové a Kimbólové zajistila Sršničkám výhru a postup na státní turnaj!“

„Téda,“ řekla Mišel. „Takovou pochvalu jsem si ani nezasloužila.“

„A zde už jsou hráčky po zápase,“ pokračoval hlasatel a spustil se záznam rozhovoru s Mišel.

„Nene, za tím vším je Tereza,“ ozývala se Mišel z televize a usmívala se. „To ona je hrdinka!“

„Hurá!“ zatleskala její matka, která přenos nahrávala.

Ještě ukázali rozhovor s Terezou a slečnou Gejnyovou než přešli k dalším zprávám. Mišel přetočila pásku, aby se na sebe ještě jednou podívala, a zastavila záznam na svém úsměvu. Viděla překrásnou mladou a bezstarostnou ženu v tričku se zřetelně vykukujícím poprsím. Když se viděla z pohledu třetí osoby, měla Mišel ze sebe radost. Štěstí ji však rychle opustilo, když si všimla někoho v pozadí. Sten Belden byl přímo za ní se svým foťákem. Přehrála si záznam znovu a mohla si všimnout, jak se na ní jako padouch šklebí a navíc ji neustále zezadu fotí.



Další den Mišel vešla na studijní oddělení za svou rozvrhářkou.

„Rozhodla jsem se, že nakonec do dílen chodit nebudu.“ Na rozvrhářce bylo vidět, že si oddychla.

„Takže ti vrátím do rozvrhu Péči o domácnost?“

„To si pište.“

Rozvrhářka provedla změny a zeptala se: „Co tě přimělo změnit názor?“

„Přišla jsem na to, že vlastně není pravda, že nenávidím, kdo jsem,“ odpověděla Mišel a vysloužila si podivný pohled od rozvhrářky. „Mimoto, nemají snad ženy právo změnit svůj názor?“ zeptala se s úšklebkem.

„Ano,“ odpověděla jí rozvrhářka. „Předpokládám, že mají.“



Zatímco Mišel zůstávala déle ve škole pro extra lekce zpěvu s panem Kýsem a také pro softbólové tréninky připravující na státní turnaj v následujícím týdnu, řekl Tomáš Mišel, ať si nedělá starosti, že se domu dostane sám, když už mu skončila bejsbolová sezóna. Už ji však neřekl, že se chystá navštívit onen dům na kopci.



Po škole Tomáš vyšel přes bejsbolové hřiště nahoru ke starému domu, který vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Kolem domu byl úplný nepořádek z odpadlých prken a odloupnuté barvy. Přistoupil k ozdobeným dveřím, na které musel být kdysi opravdu pohled, ale teď už ztratily na kráse. Tomáš zdvořile zaklepal a čekal několik vteřin. Už se chystal znovu zaklepat, když mu přišla otevřít stařena malého vzrůstu.

„Tomáši,“ řekla. „Očekávala jsem tě. Pojď dovnitř, jen pojď. Mám už připravený čaj.“

Tomáš nevěděl, zda má být překvapen nebo mít strach. Následoval stařenu do salonku, kde už na ně čekaly dva šálky čaje, jeden ledový a jeden teplý.

„Vím, že máš radši ledový, takže jsem ho připravila právě pro tebe.“

„Skvělé,“ řekl Tomáš a posadil se do velkého křesla s pohodlným sedákem.

„Mohl by si mi prosím vysvětlit, proč si přišel, dítě?“ zeptala se stařena a usrkávala ze svého čaje.

„Paní, hledám odpovědi na hodně otázek a říkal jsem si, že jste tou nejlepší osobou, která mi je může dát. Po pravdě, nikdy jsem netušil, že by tu někdo žil.“

„Po PRAVDĚ,“ přešla stařena do protiútoku. „Nikdo to neví. Pokud však hledáš odpovědi, pak ty odpovědi tady nalezneš. Tak to je, pokud položíš správné otázky.“

„Nejprve musím vědět, proč jsem byl vybrán jako průvodce pro Mišel.“

„To je velmi jednoduché, dítě. Jsi jedním z nejlepších přátel slečny Holendové a zároveň tím nejodpudivějším pro její mužské alter ego. Bylo pro mě zkrátka přirozené, že jsem si vybrala tebe.“

„A proč jste ho vlastně proměnila na holku?“ zeptal se Tomáš.

„Vím, že ti řekla, co se stalo,“ odpověděla mu stařena. „A také vím, že by si nikdy nepochopil mé důvody. Je to vlastně dost složité.“

Tomáš si nechal chvilku, aby si přebral, co se doposud dozvěděl. „Jaké jsou přesně vaše schopnosti?“

„Vlastně ani já sama nevím, čeho jsem schopná. Jsou věci, které jsou pro mě velmi snadné, a jiné, které vyžadují dost úsilí, a další, které nemůžu vůbec provést. Například neexistuje způsob, jak bych mohla jednoduše toho hocha proměnit v někoho, kým by byl, kdyby se narodil jako holka, aniž bych mu neponechala jeho vzpomínky. Nemohla jsem to udělat tak, aby si myslel, že byl vždy ženou. Avšak mohla jsem ho umístit do paralelního světa, který v ten moment existoval.“

„Mišel říkala něco, že máme jiného prezidenta.“

„Ano, pokud by se narodila jako muž, pak by byl prezidentem někdo jiný. Tvé vysvětlení, na které si přišel, je naprosto správné.“

Tomáš se znovu napil ledového čaje. „Pak už mám na vás jen jeden požadavek. Přijde mi, že si Mišel začíná zvykat na svůj život ženy a no, hmm...“

„Ano, dítě?“

„Zajímalo mě, jestli byste mi mohla vrátit jen jedny vzpomínky.“

„Obávám se, že to nemohu udělat, dítě. Pokání nad slečnou Holendovou nevzešlo z mého vzteku nebo z mého opovržení. Chci jí dát šanci, aby dosáhla úspěchu, který si zaslouží. A ona to nedokáže bez tvé pomoci.“

„Ale nenastane čas, kdy mě nebude potřebovat? Jistě si za pár let zvykne na to být ženou.“

„Dostal si dar, Tomáši. Nemnoho lidí může mít takovou příležitost pomoci jako ty.“

„Ano, ale za nějakou dobu, má prospěšnost vyprchá. A já nechci vědět NIC o Lajlovi, jakmile Mišel nebude potřebovat mou asistenci. Chci říct, že ten kluk mi dělal ze života peklo!“

Stařena dopila svůj čaj. „Tomáši,“ řekla. „S tvým dovolením bych ti ráda ukázala, proč slečna Holendová potřebuje někoho, kdo chápe, že ne vždy byla ženou. Také ti to pomůže pochopit, kdo jsem a proč takhle činím. Jsi pro?“

„Ano,“ odpověděl Tomáš.

„Avšak to bude vyžadovat jeden celý den, který tu strávíš od úsvitu až do pozdního večera.“

„To mohu. Přijdu v sobotu, těsně před úsvitem.“

„To by bylo velmi moudré, dítě.“

Oba se objali a Tomáš odešel pěšky domu. Při cestě mohl přemýšlet o tom, co se dozvěděl a co ho asi v sobotu čeká.



Mišel dorazila další ráno do školy se zářícíma očima oblečená do trička s úzkým, ale hlubokým výstřihem, který odhaloval kousek její červené saténové podprsenky a slušný kus jejího poprsí. K tomu si navíc vzala těsné kožené kalhoty. Sebevědomými kroky a s kabelkou přes rameno se chystala vstoupit do školy, když jí zničehonic zablokoval cestu Sten, Al, Džon a zbytek spolku.

„Uhněte mi,“ zvolala naštvaně.

„Jistě víš,“ řekl Sten, „že jsi sexi, když se zlobíš... Lajle!“

Mišelino srdce jí skoro proskočilo krkem. „Cože?!“

„Lajle, kde si jen sehnal takové kozičky?“ zeptal se Al, který se předsunul a začal se s nimi mazlit než se Mišel otočila a začala utíkat pryč.

Mišel začala vyšilovat. „Hej, pěkný zadeček, Lajle!“ křikl Džon, jakmile získala skupinka dobrý pohled na její pozadí. „Hned bych tě přes něj plácl!“

„Vsadím se, že je v posteli úplná dračice!“ vykřikl Sten, když se skupinka rozhodla pronásledovat svou kořist. „Ale no tak Lajle. Jsem si jistý, že jsi zkušená a že to bude stát za to!“

Mišel běžela jak nejrychleji mohla, bohužel na svých vysokých podpatcích klopýtla a spadla na zem. Kluci ji okamžitě dohonili a obestoupili.

„Lajle,“ řekl Sten. „Vypadáš jako výborná pračka na ptáky“ a začal si rozepínat zip.

Mišel vykřikla a sedla si na postel. Znovu vykřikla a během chvilky se rozsvítilo na chodbě světlo a přiběhla její matka. „Co se děje zlatíčko, co se stalo?“

Mišel ještě stále ztěžka dýchala. „Jsem v pořádku, mami. Jen jsem měla noční můru.“

„Jsi celá zpocená, zlatíčko.“

„Budu v pořádku. Promiň, že jsem tě vzbudila.“ Její matka ji nakonec opustila a Mišel si znovu lehla a snažila se usnout. Trvalo jí to skoro hodinu a půl.



Mišel se probudila v pět ráno, což bylo neobvyklé. Noční můra jí otřásla natolik, že se při chůzi ještě třásla. Svlékla si hedvábné pyžamo a zůstala před zrcadlem jen v saténových kalhotkách. I když opravdu nebrečela, mohla vidět jak jí po tváři stékají slzy.

Odešla do koupelny, dala si sprchu a vrátila se do pokoje. Sundala si osušku ovázanou kolem hrudníku a dívala se na své nahé tělo. Tiše otevřela šuplík a vytáhla staré známé plně zahalující bavlněné podprsenky, obyčejné bavlněné kalhotky, džíny a tričko, které nosila úplně od začátku. Její oči šmírovali po pokoji, po zamknutém šuplíku, po softbólovém plakátu, po hedvábném pyžamu na posteli, po oblečení, které si právě vybrala, po nahou mladou krásku v zrcadle až po svůj deník. Ten společně s perem uchopila.



30. května 2001

Obelhala jsem sama sebe. Asi nejsem tak sebevědomá jak se prezentuji. Stále nejsem blízko tomu, abych se jako holka cítila pohodlně.

Minulou noc jsem měla první sen, ve kterém jsem věděla, že jsem holka. Byla jsem pronásledována skupinkou kluků, kteří bývali mými přáteli, a oni věděli, kým jsem byla. I když vím, že tomu tak není, děsí mě to. Dále mě děsí, že se ke mně chovali jako k pouhému sexuálním objektu, i když věděli, kdo jsem. Možná ještě nejsem připravená na nošení pušap podprsenek a sukní nebo na to, abych flirtovala s klukama či šla sama od sebe nakupovat.

Možná to nejděsivější na tomhle snu je, že se začínám považovat za ženu, a způsob jakým jsem se oblékala v uplynulých dvou dnech by mohl vymazat moji starou identitu ještě předtím než budu připravena ji nadobro opustit.

Stále však až zoufale toužím zapadnout mezi ostatní. Chci se nervovat, jestli jsou mi vidět obrysy kalhotek, chci být součástí dívčího klábosení. Jelikož není cesty zpět, chci aby každý kousek bytí ženou byl nedílnou součástí mého života. A tohle mě možná děsí ze všeho nejvíc.



Mišel zavřela svůj diář a oblékla se do školy. Zdálo se, že ty nejhorší časy ji ještě čekají.



*-*



Tomáš okamžitě poznal z Mišelina chování, že je něco špatně. Zatímco už si zvykla ukázat kousek své kůže, nyní se vrátila k méně odhalujícímu oblečení, které dlouho nosila po své proměně. Už se jí skoro zeptal, co je za problém, když se podíval do jejích očí a uviděl něco, co by nečekal: strach.

Mišel vypadala jako troska. Vlasy měla neupravené, její oči byly opuchlé a přišlo mu, že se ji lehce třesou rty. Tomáš se rozhodl, že bude lepší nechat ji být a počkat až se Mišel sama svěří, i když to nevypadalo, že by se na to chystala.

Radio začalo hrát „Jaké to je pro holku“ od Madonny. Tomáš očekával neobvyklou reakci od Mišel, ale ona jen řídila a pozorně poslouchala slova písně.

Azurově zelené Metro zastavilo u parkoviště pro studenty a Mišel Holendová a Tomáš Kaglin se vydaly po svém bez jediného slova.



Zbytek týdne se pro Mišel neskutečně vlekl. Každý den byl až nesnesitelný. Přišlo jí, že Sten a jeho kamarádi jsou od její noční můry úplně VŠUDE, ale Mišel to považovala jen za svou malou paranoiu. Stále se snažila zapadnout, nebyla až tak naštvaná na své ženství, ale zase ne tak spokojená jako byla na začátku daného týdne.

„Jak se daří?“ zeptal se jí pan Kýs, když Mišel vešla v pátek do jeho třídy. „Tvůj zpěv je na dobré cestě.“

„Děkuji,“ řekla Mišel. „Jsem připravená na své vystoupení v kavárně?“

„Věřím, že ano. Rád bych si poslechl, co společně s Tomášem dokážete. Naplánuji setkání hned po státním turnaji, platí?“

„To je dobrý nápad. Do té doby budu cvičit doma,“ slíbila Mišel.

Turnaj měl začít následující týden a tak slečna Gejnyová nechala v pátek dívky odpočívat. Už v sobotu je však čekalo celodenní mini soustředění.



Mišel navečer využila příležitosti a šla si zaběhat s Tomášem. Na konci běhu společně porušili nařízenou životosprávu, když si zašli do místního stánku se zmrzlinou pro mléčný koktejl.

„Co se stalo s tvou velkou revolucí?“ zeptal se jen tak mimochodem Tomáš, když seděli se svými nápoji u piknikového stolu.

„Pardon?“

„Zničehonic si se rozpadla nazpátek v hromádku neštěstí.“

„Opravdu o tom nechci mluvit. Netřeba říkat, že ještě stále potřebuji nějaký čas, abych si v hlavě srovnala některé věci.“

Tomáš jen tiše seděl a usrkával z mléčného koktejlu. Stařena měla pravdu. Mišel ještě nebyla připravena, aby přišla o svého průvodce. „Zítra se k ní vrátím a zjistím, co má se mnou v plánu,“ pomyslel si.



Další den se Tomáš vyškrábal z postele a vyšel k domu na kopci, aby se setkal se stařenou, která si vyžádala jeho přítomnost.



Mezitím Mišel začalo minisoustředění. Spolu s Maurýn pracovla na technice odpalu a krytí pole. Jelikož dívčí softbólové hřiště nebylo blízko kopce, neměla ani tucha, co právě Tomáš dělá.



Tomáš jen jednou zaklepal a okamžitě se otevřely dveře.

„Následuj mě, dítě,“ pronesla stařena a Tomáš za ní vyšel po vratkých schodech na vyvýšenou podlahu a pak pokračoval chodbou až do úplně poslední místnosti. Tam za ním stařena zavřela dveře a Tomáš se rozhlédl. Místnost byla úplně prázdná až na dvě skládací židle a nástěnné zrcadlo. Na stěnách se odlupovala stará tapeta a prkenná podlaha byla plná děr. Stařena pokynula Tomášovi, aby si sedl na jednu ze židlí naproti zrcadlu, zatímco si přisedla na druhou.

„Tomáši, zavři oči a co nejvíc se uvolni. Chci ti to celé usnadnit jak jen to půjde.“

A Tomáš to přesně udělal, zavřel oči a uvolnil svaly, dokonce až tak, že se mu lehce zaklonila hlava. Pak skrz svá oční víčka pocítil jasné světlo a od toho momentu mu bylo divně.



„Otevři své oči, dítě.“

Tomáš je pomalu otevřel a uviděl ne zrovna krásnou dívku, jak se na něj dívá ze zrcadla. Kdyby to tak trochu nečekal, jistě by leknutím vykřikl.

„Víš, kdo to je?“

„Ne,“ řekl pištivým sopránem, který mu zněl velmi cize.

„Jsi Mery Džou Kaglinová. Jsi tou, kterou by si byla, kdyby ses narodil jako holka.“



Na Mery nebyl zrovna pěkný pohled. Měla ošuntělý svetr, obyčejné dámské kalhoty, velké brýle, tak trochu křivé zuby, a k tomu zplihlé neudržované vlasy a stěží postřehnutelná prsa.

„Týjo,“ zvolala a stále se dívala do zrcadla.

„Jen pokračuj,“ pobídla ji stařena. Přesně věděla, na co Mery myslí.

Mery pomalu položila ruce na svůj hrudník a teprve tehdy ucítila nějaké hrbolky. Pak sjela s rukou do rozkroku, aby nahmatala prázdno.

„Jsi stále stejně chytrá jako tvé mužské alter ego,“ prohlásila stařena. „Přesto tvoje sociální schopnosti a módní vkus na tom nejsou zrovna moc dobře.“ Mery to však považovala za neoprávněnou lichotku. Ta dívka na tom byla se znalostmi o módě hůř než on.

Mery si rozepnula svetřík a podívala se na obyčejnou podprsenku. Ta byla taky velmi ošklivá.

„Právě teď,“ začala stařena, „tě vůbec nemůžeme srovnávat se slečnou Holendovou. Slečna Holendová je mladá krásná žena, a i když je mi to líto zlatíčko, tak ty se jí ani trochu nevyrovnáš.“

„Myslím, že máte pravdu,“ řekla Mery, stále ještě klidná a při smyslech.



Další záblesk osvítil místnost a Mery se po něm na sebe opět podívala. Nic se na první pohled nezměnilo. Pak si však všimla, že se přece jen mění, jen to nebylo tak naráz jako předtím. Při pohledu do zrcadla viděla svůj svetřík jak se spojuje s kalhotami, které se vyhrnuly ke kotníkům a proměnily se v modré šaty, zatímco povrch jejích tenisek se vyhladil a narostly jim podpatky, aby se z nich staly modré střevíčky. Pak uviděla svoje vlasy jak se narovnávají, získávají na objemu a prodlužují se až do spodní poloviny zad. Zároveň se místo hnědovlásky stala zrzkou a také pocítila, jak se mění látka jejího spodního oblečení, jehož tvar se taky měnil, jak se vyplňovaly její prsa a rozšiřovaly boky. Nakonec se její brýle rozplynuly, zmenšil se nos, rty se vyplnily a zuby narovnaly. Ze zrcadla na ní koukala úplná kráska.

„Teď spíš vypadáš jako Mišel Holendová,“ pronesla stařena s úsměvem.

„Kdo tedy jsem?“ zeptala se dívka, nyní naprosto čistým sopránem.

„Stále jsi Mery Džou Kaglinová,“ řekla stařena. „Jen jsem udělala pár změn. Nejsi to ve skutečnosti ty, ale pomůže ti to lépe pochopit některé věci.“

Mery se znovu prohlédla v zrcadle. Opět pocítila svůj hrudník a jaký to byl rozdíl oproti pár minutám zpět. Všimla si oblého zadečku a prozkoumala svou nyní saténovou podprsenku a kalhotky.

„Za chvilku dostaneš šanci poznat své ženství,“ řekla stařena, „ale nejdřív se musíš naučit nějaké základy.“ A s touto větou zaplnilo místnost znovu světlo.



Mery si náhle všimla, že leží na zádech. Dívala se kolem sebe, ale nemohla skoro nic vidět. Pak si uvědomila, že ji někdo bere do rukou a zvedá ji. Pokusila se zeptat, co se děje, ale nemohla přijít na to, jak by měla položit otázku, takže se pouze rozplakala stejně jako by to udělalo jakékoliv jiné miminko v plenkách. Stařena s ní v náručí začala lehce pohupovat a konejšivým hlasem postupně utěšila její pláč. „Možná právě teď ničemu nerozumíš, ale postupně vše pochopíš.“ Položila miminko na zem a Mery se odplazila pryč.

Další hodinu hrála stařena s miminkem jednoduché hry jako vařila myšička kašičku a také ji dala na hraní nějaké hračky, které však Mery ráději ožužlávala než aby si s nimi hrála. Ke konci hodiny miminko začalo i přes snahu stařeny bez nějakého zřejmého důvodu znovu plakat. Stařena vzápětí pochopila, co se asi stalo, a položila Mery nazpátek na židli. S nejlepší péčí ji pak vyměnila plenky a napudrovala ji. Když ji vrátila zpět na podlahu, Mery dolezla nazpátek ke svým hračkám.



Stařena se rozhodla, že je na čase pokročit dál, a místnost znovu zaplnilo světlo. Hravé miminko nahradila holčička, které nebylo více jak tři roky. Zároveň se jí pod rukama změnily hračky a staly se z nich panenky. Jednu z nich Mery odložila a ve svém overalu a botičkách odcupitala ke stařeně.

„Babí,“ řekla holčička. „Proč mi to děláš?“ zeptala se dětským hláskem.

„To je v pořádku Mery,“ ujistila ji stařena. „Pořád se učíš. Dej tomu ještě trochu času a pochopíš. Jdi a hraj si se svými panenkami.“

„Nechci si hrát s panenkami,“ řekla Mery s vyšpulenými rty. „Chci vědět, co ses mi chystala říct.“

„Trpělivost, maličká. Celou dobu se učíš.“

Stále zmatená Mery se odkolébala a sedla si nazpátek k panenkám.



Po několika minutách stařena opět zalila místnost zářivým světlem a z Mery se stala skoro puberťačka. Zrzavé vlasy měla nyní až po ramena a i když byla oblečená jen do trička a džín, tak se jí pod tričkem skrývala její první zkušební podprsenka. Jen pár minut se mohla procházet po místnosti než stařena opět začarovala a z Mery se stala znovu žena v modrých šatech, kde na stupnici krásy od jedné do desíti jí patřila čistá desítka.

„K čemu tohle všechno bylo?“ zeptala se Mery.

„Již brzy pochopíš, drahá,“ odpověděla ji stařena. „Nyní po tobě chci, aby si došla do města a dala si něco k obědu. V půl jedné přijď nazpátek a budeme pokračovat.“

„Jako takhle?“ zeptala se nejistě. „Takhle přece nemohu jít do města! Může mě někdo poznat?“

„Nikdo tě tu nezná. Pro ostatní budeš jen krásná zrzavá holka a nic víc.“

Mery se ještě letmo podívala do zrcadla a souhlasila: „Dobrá.“ Stařena jí pak podala kabelku a Mery vyšla dolu z kopce směrem do centra.



Při procházení ulicemi Mery přišlo, že se na ni každý dívá, a v celé řadě případů tomu opravdu tak bylo. Konečně si tak uvědomila, co se jí stařena snaží naučit. Mišel se tak cítila pravděpodobně každý den. Pohupování boků, klapot podpatků, zkrátka vše bylo jiné a vším si musela její kamarádka projít. Vstoupila do lahůdkářství a objednala si turecký sendvič. Muž za pultem jí vše s úsměvem naservíroval a přidal navrch nakládanou okurku.

„Není okurka navíc placená?“ zeptala se Mery.

„Pro tebe srdíčko je okurka na účet podniku,“ odpověděl jí muž a sundal si přitom čapku.

Mery se ho snažila ignorovat, ale ve své roztržitosti se marně pokoušela vyndat ze zadní kapsy peněženku. Teprve pak si uvědomila svůj omyl a vylovila z kabelky potřebné peníze. Po zaplacení si sedla ke stolu a jedla by si v tichosti svůj sendvič, kdyby si jí nevšiml kluk, kterého znala ze školy.

„Ahoj! Jak se jmenuješ?“

„Mery Džou,“ odpověděla a ukrývala za rukou svůj úsměv.

„Jsi odtud, Mery Džou?“

„Ne, jsem na návštěvě u své tety,“ odpověděla rychle Mery.

„Zdržíš se tu?“

„Obávám se, že ne,“ řekla Mery a ač neměla ponětí, jak dlouho jí stařena ponechá v těle ženy dodala, „dnes odjíždím.“

„To je velká škoda. Jsi opravdu krásná,“ a vzápětí uchopil Meryninu ruku, aby ji před odchodem lehce políbil na hřbetě. Mery, skromně řečeno, byla ohromena.



Když Mery dojedla, odešla nazpátek do domu na kopci a vrátila se do pokoje, kde na ní celou dobu stařena čekala.

„A teď Mery je potřeba se naučit ještě několik dalších kapitol ze života ženy.“ Záblesk světla osvětlil místnost, tentokrát však změnil i pokoj. Nacházeli se s jistotou v holčičím pokoji nějaké puberťačky. Postel pokrývalo hedvábné povlečení a spousta všelijakých plyšáků. Vše bylo uklizené a i oblečení bylo pečlivě poskládané v koši na prádlo. Teprve pak si Mery všimla, že pokoj nebyl tím jediným, co se změnilo. Místo modrých šatů měla na sobě zelené tílko a šortky, které zvýrazňovaly její pozadí. Náhle se ohnula v bolesti.

„Áuu!“ zaskučela, když se ohnula. „Co to je?“

„To, slečno Kaglinová, je součástí života každé ženy,“ řekla stařena nyní sedící v pohodlném křesle.

Mery trvalo pár vteřin než jí došlo, že prožívá své měsíčky. Pak si uvědomila, že cítí dole něco víc než křeče v břiše, jakoby v ní něco bylo. Strčila si ruku do kalhotek a nahmatala něco, co vycházelo z jejího ženství.

„Říká se tomu tampon, drahá,“ řekla usmívající se stařena.

Mery vytřeštila oči. „Bože...“ řekla a utichla. „Neměla jsem tucha, že by to mohlo být tak zlé.“

„Nechám tě , aby sis to pořádně zažila a měla pro ostatní ženy pochopení,“ řekla stařena a odešla z místnosti.

Mery jen naříkala, když se znovu ohnula v bolesti, a radši si lehla do postele. Bylo to šílené. Rozhodla se, že musí najít stařenu a přesvědčit ji, aby ji proměnila nazpátek v Tomáše. Opustila místnost, aby vyšla do jiné chodby než kterou vešla. Bylo patrné, že chodba patří modernímu domu. Vše bylo krásně osvětlené a vymalované. Mery došla ke schodům a sešla dolu ve snaze najít stařenu. Obývací pokoj měl pohovku nepokrytou prachem, televizi a béžový koberec. Stařena nikde nebyla, tak zapnula televizi a přepínala z kanálu na kanál zatímco čekala až se stařena vrátí. „Kam se jen mohla podít?“ přemýšlela.

O hodinu později, když konečně našla zajímavý film, pocítila Mery svou základní potřebu. Odešla do koupelny a vyčůrala se plně pod kontrolou poprvé jako žena. Pak si uvědomila, že by bylo dobré vyměnit svůj tampon. Prohledala kabelku a opravdu našla jeden náhradní a provedla výměnu. Nebylo to úplně jednoduché a přišlo jí, že něco dělá špatně, ale povedlo se jí tampon vyměnit.

„Voala,“ řekla si pro sebe. Právě pochopila v čem se liší u ženy běžná návštěva záchoda a uvědomila si změny, kterým se Mišel musela podvolit.

Po návratu padla nazpátek do pohovky a snažila se usnout, protože její tělo jí přišlo úplně vyčerpané. S puštěnou televizí a se slunečními paprsky v obličeji si Mery uvědomila, že obývací pokoj není zrovna nejlepším místem pro spánek, a tak odešla nahoru do ložnice.



Připravena na zalehnutí do pohodlné postele, vstoupila do místnosti, a našla přitom stařenu, jak tam na ni čeká. „Jejda,“ řekla lehce překvapená Mery. Stařena ji pokynula, aby si sedla, což udělala. Místnost byla znovu osvícena a Mery zvyklá na tento rituál se rozhlédla, aby se podívala, co se změnilo. Okamžitě si všimla, že křeče z jejích měsíčků jsou pryč spolu s nedbale aplikovaným tamponem. I když si nejprve oddychla, tak zpozorněla, když si všimla, jak se jí značně rozšiřuje břicho spolu s boky a zároveň jí otékají bradavky na zvětšujícím se poprsí. Kdyby stařena neproměnila šortky v něco pohodlnějšího, roztrhaly by se na kusy. Mery netušila, co se děje, a strachem omdlela.

O chvíli později se probudila a zjistila, že má na sobě obrovské tričko a džínovou halenku. Sedla si a podívala se na svou postavu ve tvaru cibule. Nebylo pochyb o tom, že je těhotná.

„Další radost ženského života,“ pronesla stařena s úsměvem. „Jsi v devátém měsíci těhotenství.“

Mery nic neříkala a položila si ruku na vrchol svého obrovského pumlíče a nechala ji tam. Mohla cítit, jak její dítě kope a kopalo opravdu dost. Byla natolik ohromená, že nedokázala promluvit v naprostém úžasu z faktu, že v sobě nosí dítě. Vstala, ale přišla si nestabilní. Nakonec se jí podařilo rozkolébanou chůzí vyrazit vpřed. Stařena položila ruku na Merynino bříško a i ona ucítila kopanec.

„Jen pokračuj, drahá. Prožij si to chvíli.“

Následující hodinu a půl si Mery hrála s dítětem, které v sobě nosila. Hýbala s břichem a pozorovala jeho reakce. Dokonce s ním mluvila. Když dostala hlad, odešla dolu do kuchyně a připravila si mimojiné oříškové máslo a sendvič s olivami, aniž by o tom nějak přemýšlela, proč si zrovna dává tohle. Pak se vrátila do obývacího pokoje a našla tam stařenu sedící na pohovce.

„Měla jste pravdu,“ řekla Mery. „Rozumím čím dál lépe. Život ženy je tak odlišný od života muže. Chci říct, že všechny ty věci, které jste mi dnes ukázala to dokazují.“

Stařena se na ní smutně podívala. „Je však jedna věc, kterou ti ukázat nemohu.“

„Co to je?“ zeptala se Mery.

„Nemohu ti dovolit, aby si porodila. Snad ti postačí říct, že mám jisté etické zábrany.“

Mery vypadala zmateně, ale přijala to. Sedla si na pohovku a zlehka se poplácala na břiše. „Myslím, že bych to zvládla. Možná jste mi dala i mateřský instinkt?“

Stařena kývla. „Ovšem, dítě. Jsem ráda, že si dnes přišel. Naučil ses mnoho, to mohu s jistotou říct.“ A s těmito slovy se naposledy zablesklo. Pokoj se vrátil do svého původního otřískaného stavu a místo krásné zrzavé těhulky stál průměrný brýlatý kluk.



Tomáš byl zpět a v dobrém slova smyslu se cítil dobře. Tíha na jeho hrudi zmizela a nikdy si tolik neuvědomoval přítomnost svého mužství. Sám sobě si přiznal, že si na ženské tělo začínal zvykat a jeho vlastní mu přišlo tak nějak cizí, ale jen trošičku.

Stařena objala Tomáše. „Vím, že už chápeš, ale musím tě varovat, že si nezažil vše, co může potkat slabší pohlaví.“

„Co chybělo?“ zeptal se.

„Bezmoc. Muž většinou může přemoci ženu silou a to je i případ slečny Holendové. Musí si na sebe dávat pozor, jestli má zůstat v bezpečí.“

„Chcete říct, že jí hrozí napadení?“

„Neustále se to stává dalším a dalším ženám, dítě. Rozhodla jsem se, že tě ušetřím bolesti a hrůz ženy, která byla napadena nebo dokonce znásilněna. Jedná se o temnou a děsivou součást života ženy, protože ony nikdy neví, kdy se jim něco takového může přihodit.“



Tomáš na závěr poděkoval stařeně za zprostředkované zážitky, které mu opravdu otevřely oči, a odešel. Když scházel z kopce, slunce už zapadalo. Stal se ženou skoro na celý den a přestože jeho zkušenosti mu připadaly mlhavé, lekce mnoha proměn mu dodaly potřebné vědomosti. Přešel k softbalovému hřišti, kde Mišel finišovala své mini soustředění.

„Ahoj Mišel,“ řekl s velkým úsměvem a objal ji.

„Tedy,“ zareagovala Mišel. „Za co to bylo?“

„Jen jsem chtěl, aby si věděla, že chápu, co cítíš, a že ve mně budeš mít vždy svého kamaráda.“

Mišel nevěděla, co si má myslet. Jak by JEN mohl chápat, co cítí? Pomyslela si, že je to asi jen utěšující fráze, a tak mu poděkovala za pochopení a zamířila do šaten, zatímco na ní Tomáš čekal venku, aby ji doprovodil domu.



„Cítím se silnější,“ začala Mišel po svém návratu. „Dnešní trénink byl úžasný. Maurýn se mnou pracovala celý den skoro na každém prvku mé hry. Myslím, že se zlepšuji.“

„To je skvělá zpráva, Šeli,“ řekl Tomáš. „Ale jak se cítíš ty uvnitř?“

„Nechápu,“ odpověděla a předstírala, že o ničem neví.

„Na začátku týdne si mi říkala, jak se začínáš smiřovat sama se sebou. Začala si ukazovat svou ženskost a teď se mi zdá, že si se stáhla, a jsi zpátky u nošení starých androgynních hadrů. Co se děje?“

Mišel se zastavila. „Tomáši, než ti to řeknu, musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš.“

„Mišel, to je prakticky vše, o čem se bavíme.“

„Myslím to vážně, Tomáši. Opravdu mi to dělá starosti.“

Náhle uslyšeli hvizd z protočených kol a oba se otočili, aby uviděli modré sportovní auto jak si to žene pryč.

„Bože!“ řekla Mišel. „To byl Sten! Jak dlouho nás sledoval?“

„Uklidni se prosím,“ řekl Tomáš. „Pojďme najít místo, kde bychom si chvíli o samotě sedli.“



Odešli do Vitsbergského parku a usadili se u piknikového stolu.

„Tento týden jsem měla strašlivou noční můru,“ začala Mišel klidně. „Šla jsem do školy oblečená celkem provokativně, tak jak bych se chtěla jednou v budoucnu oblékat...“

„Chápu.“

„Dobře, tak jako tak, když jsem se chystala vejít do školy, zastavil mě Sten a jeho kamarádi, oslovili mě jako Lajla a začali mě pronásledovat, aby si se mnou užili.“

„Tak teď chápu, proč jsi tak vystrašená. A taky si asi myslíš, že tě Sten sleduje?“

„Ano. Fotil si mě na softbalovém zápase a teď za námi musel jet ve svém autě.“

„Jediné, co mohu poradit,“ řekl Tomáš, „že vím, že jsi silnější než jak vystupuješ. Nedělej si s tím starosti.“

„Co mohu udělat?“

„Dokud je to neškodné, ignoruj to, ale jestli se to vymkne kontrole, dej někomu vědět. Předtím si postupovala vpřed a myslím, že máš na to, aby si v tom pokračovala.“

„Ale pokud se začnu oblékat trochu... přitažlivěji... nebude to pro něj výzva, aby zkusil něco víc?“

„Myslím, že je to riziko, které musíš podstoupit. Potřebuješ se vymanit ze své ulity a najít ve svém těle pohodlí. Vím, že si se cítila dobře mezi plesem a tvou noční můrou.“

Mišel to nemohla popřít. Cítila se o dost lépe. „Máš pravdu. Nedovolím Stenovi, abych se kvůli němu trápila. Budu si žít svůj život.“

„To je holka, která se mi líbí!“ zvolal Tomáš, když se oba zvedli z laviček a vydali se domů.



Mišel se doma zamkla ve svém pokoji a pro jistotu zatáhla i žaluzie než na postel vyndala ze svého šatníku vše potřebné. Svlékla se a jakmile si prohlédla v zrcadle své nahé tělo, oblékla si červená tanga s červenou krajkovou podprsenkou. Několikrát se na sebe ještě podívala a pak už se před zrcadlem promenádovala sem a tam a přitom smyslně pohupovala boky. Po chvíli se zastavila a nahlas si řekla: „Já jsem ale kočka.“ Vzápětí uchopila svá prsa a přizvedla si je. Jen ve spodním prádle zkoušela další a další erotické pózy.



*-*



O týden později vyrazila Mišel se svými spoluhráčkami na státní softbólový turnaj v Kovington Sity. Během tříhodinové cesty vládlo v autobuse nadšení. Na mysli měly jedinou věc a to vítězství! Celkem pro čtyři týmy byl titul na dosah. Ten samý den je čekal zápas, takže na hotelu se stihly jen rozdělit na pokoje do dvojic, kde si Mišel vybrala svou nejlepší kamarádku Maurýn, a rychle vybalit věci, co nepotřebovaly do hry, a už spěchaly nazpátek do autobusu, aby je odvezl na hřiště. Za soupeřky měly tým Vládkyň ze soukromé dívčí školy Valoa z druhého konce států, vládnoucí šampionky z minulého ročníku. Na soupeřkách bylo znát, že jsou připraveny do hry, a z jejich rozcvičky bylo patrné, že jsou na tom velmi dobře. Mišel se však nestresovala. Považovala svou účast spíš za výlet, protože věděla, že nemá velkou šanci na zapojení do hry.



Zápas začal a Mišel sledovala Maurýn a její první nervózní nadhozy, které postupně získávaly na jistotě a přesnosti. Po třech směnách zůstávala obě družstva bez bodu. Teprve na konci čtvrté směny strhla Tereza houmran, proběhla přes všechny mety a získala pro Sršničky vedení. Výhodu následovně využila naplno Maurýn, která svými nadhozy nadále frustrovala pálkařky Vládkyň. Teprve třetí pálkařka aspoň sklepla míček do prázdné části hřiště a Vládkyně se poprvé za zápas dostaly na první metu. Sotva Maurýn hodila další míček, předchozí pálkařka se vydala ukrást další metu. Tereza si všimla jejího pohybu a vydala se ji pokrýt. Byla sice první, ale bohužel to její levý kotník schytal od skluzu soupeřky. Místo radosti se tak svíjela na zemi v bolesti. Znovu se tak obnovilo zranění z předchozího zápasu. Slečna Gejnyová ji raději stáhla ze hry. Maurýn vzápětí vyautovala poslední pálkařku a udržela tak jednobodový náskok.

Na pálku nastoupila Maria. První nadhoz však byl vysoký a na poslední chvíli se stočil doprava. Míček zasáhl Mariu přímo do obličeje a ta se složila k zemi! Z nosu jí tekla krev a zdálo se, že ho má zlomený. Slečna Gejnyová tak opět vběhla na hřiště a při svém návratu požádala Mišel, aby nahradila zraněnou hráčku. Mišel ráda vyklusala na první metu. Říkala si přitom, že běháním se toho nedá tolik zkazit. Na pálku se mezitím připravila Briana a i přes prvotní neúspěch se jí následovně povedl takový odpal, že ho žádná z hráček v poli nechytla. Mišel se tak dostala na druhou metu a pokračovala ke třetí. Rovněž Briana se snažila získat dvě mety, ale do cesty se ji postavila soupeřka, která chytla přihrávku. Briana do ní narazila, přepadla na záda a praštila se do hlavy. Mišel využila nastalého zmatku a doběhla si ze třetí mety pro druhý bod. Briana byla následovně odvolána z pole a nakonec i z lavičky, aby ji odvedli na ošetřovnu pro podezření z otřesu mozku.

Zranění Sršniček se kupilo, ale pro Mišel to naštěstí neznamenalo, že by musela hrát. Zůstávala tak na lavičce jako jediná nezraněná hráčka, zatímco si v poli vyměnila pozici Sylvia ze třetí mety s Maurýn. Sylvia sice nebyla tak talentovaná nadhazovačka jako Maurýn, protože dovolila dvěma pálkařkám ukořistit metu, ale tu třetí už naštěstí vyřadila ze hry a Sršničky vyhrály nejen zápas, ale také postoupily do finále, které se mělo konat následující den.



Nazpátek u hotelu vylézala z autobusu směsice radosti a bolesti. Tereza kulhala po schůdcích s nataženým kotníkem, Maria vystoupila se zlomeným nosem v obvazech, Briana s ledovým zábalem na hlavě a k tomu všemu si stěžovala Džekí na nevolnost. Týmový duch se sice vznášel vysoko a byl připraven na další hru, přesto byly šrámy znatelné.

Maurýn s Mišel se rychle osprchovaly a převlékly do pyžama. Všechny holky se chystaly ke spánku. Tři zraněné hráčky rovnou zalehly do postele a stejně tak Džekí, které bylo i přes prášky stále špatně. Ostatních osm holek se slezlo na jednom pokoji, aby si zahrály „vadí nevadí“.

„Půjdeš s nimi?“ zeptala se Maurýn česající si své vlasy.

„Ne,“ odmítla Mišel. „Z těchto dětských her jsem už vyrostla.“ Po pravdě ji to zaujalo, ale nechtěla dělat, cokoliv nepříjemného, zvláště za vědomí, jaké velké tajemství skrývala, a také za situace, kdy toho ze své minulosti ještě tolik neznala.

„Nikdy jsem nepochopila, jak se někomu mohou takové hry líbit,“ reagovala Maurýn. „Buď řekneš všem nějakou trapnou flirtující historku nebo prozradíš svou platonickou lásku a nebo ze sebe uděláš blázna. Ne díky, tohle opravdu vynechám.“

„Asi je na tom zábavné, když pozoruješ ostatní, jak dělají to samé,“ hádala Mišel.

„To asi ano, ale stále platí, že to není pro mne.“

„Taky si to myslím. Ostatní tě zrovna nemají za holčičí osobnost.“

„Co tím chceš říct? Jako že jsem mužatka nebo lesba?“

„Ne, to určitě ne. Jen jsi taková lehce „klučicí“.“

„No jo, myslím si, že někomu mohu taková přijít,“ řekla Maurýn s úsměvem a přitom zalehla do postele. „Ale stále jsem 100% žena. Můj přítel Mark to může dosvědčit.“ Obě holky se této poznámce zasmály.

„To ano, viděla jsem vás přece na plese,“ souhlasila Mišel.

„Přesto bych si chtěla vyzkoušet být klukem aspoň na jeden den, abych poznala jaké to je. Nebylo by to zajímavé?“

Mišel se upřímně usmála. „To by bylo něco.“

„Zítra nás čeká opravdová výzva, Šeli. Tereza s Marií jsou určitě ze hry a pochybuji, že Briana bude schopná hrát.“

„Opravdu doufám, že Džeki bude ráno líp,“ prohlásila Mišel, „ nebo budeme mít opravdu velký problém. Bude nás deset a to včetně mě. Nechci, abyste kvůli mně přišly o titul.“

„No, uvidíme. Když se budeme soustředit na svou hru a zatáhneme za provaz jako tým, pak věřím, že se vrátíme domů s trofejí.“

„Nemyslím si, že bych mohla zvládnout celou hru. Prostě nejsem tak dobrá.“

Z chodby se ozval dívčí smích. „Asi něčí vzpomínka na okamžik, kdy to vyplivla, nebo kdy někomu na parkovišti ukázala prsa,“ řekla pohrdavě Maurýn.

„Myslím, že ti začínám rozumět,“ prohlásila Mišel s úšklebkem.

„Víš,“ začala Maurýn, „nevím sice čím to je, ale poslední tři týdny jsme se opravdu sblížily jako kamarádky a myslím si, že je to skvělé.“

„To já taky,“ souhlasila Mišel a objala ji.

Holky si asi ještě hodinku povídaly a pak už usnuly, aby si odpočinuly před důležitým zápasem.


Další ráno nepřineslo dobré zprávy. Briana trpěla velkými bolestmi hlavy a malátností z otřesu mozku. Džeki zase celou noc strávila zvracením na záchodě. Zdálo se, že chytla nějakou chřipku. Tým tak dorazil na stadion v obavách o svou šanci na titul. Nejenže měl tým jen deset hráčů, ale za soupeře měly Waltonskou střední. Proti sobě navíc stály dva ve státě neporažené týmy. Grifinky tak byly v celostátní tabulce na druhém místě, zatímco Sršničky na prvním.

Mišel dostala přidělenu pozici v levé části. Značně nervózní se rozcvičovala a vzpomínala přitom na svou skvělou bejsbolovou kariéru, na dny, které byly pryč a které se nikdy nevrátí. Nadávala na svůj ztracený talent, ale na druhou stranu se soustředila na úkol, který dostala.

Začátek hry začal pro oba týmy neškodně. V prvních dvou směnách se pálkařky moc nepředvedly a oba týmy zůstaly bez bodu. V další směně už Grifinky skórovaly a zajistily si houmranem brzké vedení, čehož litovala především Maurýn, protože si byla vědoma svého nepovedeného nadhozu. Sršničkám se nedařilo ani v útoku. Celou první polovinu se stěží dostávaly na první metu. Grifinky měly tak dobré pálkařky, že to odnesla i Mišel, které se nepovedl ani jeden odpal a s kroutící se hlavou se vrátila na lavičku. Znovu cítila, že to bude jen její chyba, za kterou zaplatí celý tým ztrátou titulu.

Když se Mišel znovu vrátila na hrací plochu, byla na sebe opravdu naštvaná. Zatímco dříve byla tím nejdůležitějším kolečkem v celém týmu, tahounem plným síly, tak teď byl její přínos nepatrný, dokonce si myslela, že týmu škodí. Tenhle pocit jen prohloubil nechycený míč, který by zvládla snad i začátečnice. Soupeřky tak získaly dvě mety skoro zadarmo. A i když situaci zachránila Maurýn, jejíž perfektní nadhozy zabránily zisku bodu pro soupeřky, tak Mišel bylo z jejích hloupých chyb trapně. Tohle byl přece šampionát a ne trénink.

Když se tým vrátil na lavičku, snažila se ji Maurýn povzbudit: „Věř si! Já vím, že to umíš!“ A i když se Sršničkám nedařilo v útoku, tak jejich obrana byla čím dál pevnější. Na soupeřky jim chyběl stále pouhý jeden bod, na druhou stranu si mohly dovolit jen tři vyautování. Terri přišla na pálku jako první a bohužel zaznamenala pro tým také první aut. Rebece se sice taky nedařilo, ale aspoň si mohla dojít pro první metu, což dočasně zvedlo náladu, kterou však během chvilky pokazila vyautovaná Džesika. Naštěstí Sintia zvládla napotřetí odpal a sebe tak dostala na první, a Rebeku na třetí metu.

Mišel si najednou uvědomila, co se děje. Byla na řadě a to v týmu, který prohrával a nemohl si dovolit další aut. Ona však už měla dva za sebou. Nikdy jako Lajl nebyla pod takovým tlakem a navíc nemohla couvnout. Opatrně zaujala svou pozici a dívala se přitom na sice zjevně unavenou nadhazovačku, která ale byla stále při síle. První nadhoz se ani nepokusila odpálit. Tak nějak doufala, že si pro první metu dojde. Aspoň cvičně dvakrát švihla pálkou než zaujala opět pozici. Bohužel následoval další strajk a Mišel by nejraději utekla někam pryč, ale nemohla. Upřeně se dívala na nadhazovačku, která nadhodila mírně dolu, a rozhodla se, že nemá už co ztratit. Mišel švihla pálkou a její špičkou zasáhla míček. Mišel se rozběhla a přitom sledovala jak míček letí vzduchem směrem ke druhé metě, kde ho však soupeřka ze vzduchu nechytila a míček skončil ve vnějším poli. Rebeka i Synthia bodovaly! Sršničky se staly státními šampionkami!

Obecenstvo jásalo. Mišel se zastavila na první metě a uvědomila si, že ukončila zápas. Seběhl se kolem ní celý tým a s neuvěřitelným pocitem ji odnesl zpátky na lavičku. Další hodiny si pak již pamatovala mlhavě. Objala se s tolika lidmi a přijala tolik gratulací. Tým oslavil vítězství vodní sprškou a vyzdvihnutím své trofeje. Cesta zpět domů tak byla plná nadšeného povídání a když dorazily, čekalo na ně aspoň 300 hlasitě skandujících místních lidí.

Mišel se stala hrdinkou. Nejenže svou přítomností dovolila Sršničkám, aby vůbec nastoupily v minimální sestavě, ale také se blýskla, když to zrovna bylo nejvíc potřeba, i když to od ní vůbec nikdo nečekal.


Dalším dnem bylo pondělí, takže Mišel jako vždy vyzvedla Tomáše, aby spolu odjeli do školy.

„Gratuluji,“ řekl ji místo pozdravu, když nastoupil do auta. „Máš to v sobě.“

„To při mně stálo štěstí,“ zareagovala Mišel, když se rozjela. „Nepřichází v úvahu, že bych to jinak zvládla.“

„No, na tom nezáleží. Je konec, vyhráli jsme a z tebe je hrdinka.“

„Je to ale neuvěřitelný pocit. Lajl nikdy nic takového nezažil. Nikdy nebyl v tak napínavé situaci. Jeho týmy byly vždy moc dobré nebo moc špatné, takže neexistovala hra, kde by hrozilo, že se ti na chvíli zastaví srdce. Lajl taky nikdy nebyl považován za hrdinu.“

„Jo,“ souhlasil Tomáš. „Vím, o čem mluvíš.“

Na konci školního dne přichystala škola přivítání vítězného týmu v tělocvičně. Všichni šíleli z celostátního titulu. Maurýn a Mišel držely trofej za blesků mnoha fotoaparátů a za hlasité hudby, včetně písní „We Are The Champions“ a „My hero“.

Chvála doléhala na tým celý týden a v pátek večer proběhlo slavnostní setkání s vedením města, aby jim ve školní posluchárně pogratulovali a předali ocenění. Všech 14 holek, včetně Terezy o berlích a Marii se speciální ochranou nosu, mělo na sobě oranžové šaty s nařaseným kulatým výstřihem. Každá z děvčat byla zvlášť zmíněna trenérkou za svůj přínos k vítězství týmu a obecenstvo veškerá pozitiva odměňovalo aplausem. Vše vyvrcholilo fotkami z úspěšné sezóny.

A na závěr tohoto divokého týdne čekalo Mišel v sobotu večer velké vystoupení v kavárně u pana Kýse. Přítomný dav byl upřímně potěšen, když na pódium vstoupila tahle blonďatá kráska. Tomáš brnkal na svou kytaru, zatímco se kavárnou rozprostíral Mišelin nebeský hlas na píseň, která ji teď dávala větší smysl:

„Jsem jako pták. Poletím dál a dál… Nevím, kde je má duše, nevím kde je můj domov...“

Pan Kýs a i obecenstvo mohlo později jen souhlasit, že se jednalo o nejlepší vystoupení večera.

„Mám pro tebe dobré zprávy,“ řekla Mišelina matka druhý den při večeři. „Zavolal mi dnes pan Roderyk, že má pro tebe stejné místo jako loni. Vím, že tě to loni bavilo a že si doufala, že budeš moci u něj pracovat znova, takže jsem mu již potvrdila tvůj zájem.“

„Potvrdila?“ Pan Roderyk vlastnil restauraci ve stylu padesátých let. Mišel nevěděla, co je to za práci, ale očividně měla. V každém případě nebyla nadšená, že ji matka přihlásila bez jejího vědomí.

„Je mi to líto, zlatíčko, ale potřeboval mít jistotu do konce dne. Nemohla jsem čekat až se vrátíš od Tomáše.“

„To je v pořádku, mami. Jen bych byla radši, kdy by ses mě nejdřív zeptala.“

„Umyji dnes nádobí,“ zareagovala její matka. „Uniformu máš na posteli. Ukliď si ji do skříně.“

Mišel rychle vyběhla po schodech, aby se podívala, o co jde. Na posteli ležela růžová blůza se zapínáním na knoflíky a černá skládaná sukně v délce po kolena. Nebylo těžké uhodnout, že z ní bude servírka. Se zájmem si oblečení prohlédla a vyzkoušela. Zároveň si ujasnila, že ji obsluhování stolů nevadí. Lajl přitom nikdy neměl letní brigádu. Vždy trávil léto na drahých tréninkových táborech, kde se jen flákal.

Mišel se převlékla do pyžama a přitom si všimla svého diáře. Ležel už dva půl týdne na nočním stolku bez povšimnutí. Vzala ho a zapsala pár nových řádek.


17.června 2001

Je to už předlouho, co jsem si sedla ke psaní, a mám toho dost k zaznamenání. Za prvé jsme šampionky. Měli jsme hodně zraněných a já musela hrát. Nakonec se ze mě na jeden den stala hrdinka. Nikdy jsem nic podobného necítila a možná už takový pocit ani nezažiji. Bylo to opravu něco výjimečného vzhledem k obrovskému rozdílu v atletických schopnostech, které jsem mívala jako Lajl.

Právě jsem zjistila, že mám brigádu jako servírka. Znovu tak dělám něco zcela odlišného než mé bývalé já. Uniforma je celkem vyzívavá. Ukazuje mé křivky a zvýrazňuje mou ženskost. Zbývá týden do konce školy a hned následující pondělí začínám. Myslím, že tam zažiji spoustu srandy.

A co se týče ženskosti, tak musím zaznamenat, že jsem opět vyrovnaná jako nezávislá, sebevědomá a mladá žena. Nenechám strach, aby mi diktoval, kdo jsem, jak se oblékám a jak se chovám. Sten a jeho přátelé se mě mohou nadále pokoušet otravovat svou přítomností, ale má současná mysl je bude ignorovat.

Teď jsem na druhé straně barikády. Pamatuji si, jak jsem sledoval holky s touhou. A jsem si jistá, že tohle přesně dělají. A po pravdě, kdybych se jako Lajl podíval sám na sebe, tak bych nebyl jiný! Musím být zkrátka jako ostatní holky a ignorovat je, dokud nepřijde ten pan Pravý.

Je to už měsíc od mé proměny 17.května. Uplynulých 31 dní bylo náročných, ale myslím si, že jsem na dobré cestě, abych se smířila se svým osudem. Možná už se mi to povedlo. Vím, že mi zítra začínají měsíčky a je to v pohodě. Vím, jaké to je a jak se s nimi mám vypořádat. Je to jen další součást mého nového života.

Nejdůležitější je, že jsem uznala, že jsem ženou na celý život. Zdá se, že není cesta zpět. Musím přijmout a uvědomit si, že tohle jsem já. Jmenuji se Mišel Holendová a jsem krásná, chytrá a laskavá 17letá dívka se spoustou přátel a skvělou budoucností.


„Hádej?“ zeptala se mě Karin další ráno ve škole. „Mám brigádu!“

„To je skvělé!“ odpověděla Mišel. „Kde budeš pracovat?“

„Budu servírkou v Roderykově restauraci!“

„Tak to je neuvěřitelné!“ reagovala Mišel. „Já taky!“

Karin nadšeně vykřikla až tak, že se Mišel leknutím odtáhla. Teprve pak přijala Karinino obětí.

„Tohle léto si opravdu užijeme!“ řekla Karin stále objímající svou kamarádku. Mišel přitom mohla vidět Stena a jeho partu. Všichni se smáli, a i když si nebyla jistá, tak si myslela, že si dělají srandu právě z ní.


Poslední týden ve škole byl obtížný a plný závěrečných zkoušek. A zatímco se Mišel dařilo ve francouzštině, dějepise, angličtině a chemii, tak matika byla opravdu náročná. Celý týden ji Tomáš připravoval, aby zkoušku zvládla. Když nastala hodina matiky, Mišel si nervózně sedla a lehce se ošívala. Dostala test a trvalo jí tři hodiny než ho dokončila. Byla tak posledním studentem, který test odevzdal.

„Je vše v pořádku, Mišel? Zeptal se jí učitel.

„Snad ano,“ odpověděla.

Mišel odešla na chodbu ke své skřínce. Otevřela ji a odložila všechny své knížky. Když zavírala dvířka, spatřila Stena za svými zády, jak se na ni usmívá.

„Ahoj,“ pozdravil ji a díval se na ní shora a nepopíratelně i na její hrudník. „Nevím, jestli jsme byli formálně představeni. Já jsem Sten,“ a napřáhl svou ruku.

„Vím, kdo jsi,“ odpověděla mu Mišel, otočila se a začala odcházet.

„Počkej. To, co se stalo na maturiťáku, tak je mi opravdu líto. Nevím, co to se mnou bylo. Jen vím, že jsem se tu noc celkem napil.“

„Je mi to jedno,“ snažila se ho Mišel, co nejchladněji odpálkovat.

„Já to myslím opravdu upřímně. Jen si chci s tebou chvilku promluvit,“ naléhal Sten.

„Ať chceš říct cokoliv, tak to nechci slyšet,“ a vyšla ze školy, zatímco ji Sten stále sledoval.

„Chci to mezi námi urovnat.“

Mišel se zastavila, otočila se a podívala se mu do tváře. „Pochybuji, že je to možné.“ A s těmito slovy nastoupila do svého auta a odjela.

Ke Stenovi pomalu přišli jeho kamarádi, kteří na něj čekali před školou.

„Jak to šlo?“ zeptal se Al.

„Potřebuje jen pár lichotek, to je vše,“ odpověděl Sten. „Myslím si, že bude mým projektem na léto.“


Další ráno se Mišel probudila, osprchovala se, oholila si nohy, nalíčila se, oblékla se, snědla snídani a odešla ke svému autu, aby odjela na poslední den do školy. Zastavila se až u kliky dveří, kdy si uvědomila, že se připravila na další den aniž by pomyslela na svůj předchozí život a co všechno dělala jinak. Činnosti, které ji přišly úplně cizí, se staly naprosto běžnými.


Mišel zjistila, že z dějepisu dostala za jedna. Zato matematika byla úplně o něčem jiném, získala jen 68 bodů.

„Slečno Holendová, můžete se mnou na chvilku na chodbu, prosím?“ zeptal se jí učitel a ona ho poslechla.

„Mišel, vaše známka mi dělá velké starosti.“

„Vím to a je mi to líto. Nebylo mi včera dobře.“

„Nebylo vám dobře celý měsíc? Byla jste na tom o dost lépe než někteří studenti z vyšších ročníků. Čekal jsem od vás víc, tak jak se vám dařilo před závěrem roku.“

„Je mi to líto. Nevím, co na to mám říct.“

„Matematika pro vysoké školy je mnohem těžší než Matematika 4. Začneme se učit limity, derivace a integrály. To není něco lehkého, co by šlo zvládnout levou zadní. Chci, abyste se na to připravila.“

„Budu se víc snažit. Nevím, co to se mnou bylo, ale včera mi opravdu nebylo dobře.“

„Záleží mi na vás, a jen chci, abyste věděla, že mě to trápí,“ a podal ji svou ruku.

Mišel ji přijala. „Děkuji.“ Bylo to poprvé, co ji nějaký učitel dal najevo, že mu záleží na jejích výsledcích. Lajlovi učitelé jen zapsaly dvojky nebo trojky do počítačového systému a nechali ho projít do dalšího ročníku.

Zbytek dne už byl naplněn úspěchy. Všechny ostatní testy měla Mišel za jedna. Školní rok skončil a ona postoupila do dalšího ročníku. Spolu s Karin a Tomášem odešli slavit do parku. Ohlédli se za uplynulým rokem a věštili, co je asi bude čekat po prázdninách.



Následující pondělí spala Mišel až do jedenácti. Teprve pak vstala a začala se připravovat do práce. Hodila na sebe růžovou blůzu, černou sukni a bílou zástěru, jejíž kapsy měly pojmout vše potřebné, a to tužku, spropitné a notýsek na objednávky. Oblečená vyrazila do práce. Jelikož dorazila v předstihu, tak ji pan Roderyk ukázal, jaké stoly bude obsluhovat ona a jaké Karin. Jakmile restaurace otevřela, přicházeli postupně hosté a holky se pustily do práce. Mišel přišla práce zajímavá a velmi zábavná. Mohla si promluvit s lidmi, co znala, a rozmluvit ty, co neznala. Na všechny zákazníky se vždy usmívala. Roznos jídel nebyl příliš náročný a na umývání nádobí tam byl někdo jiný. Spropitného bylo dost a obzvlášť mladí muži bývali štědří. Navíc s Karin vše utíkalo mnohem rychleji. Když v šest skončila směna, tak obě měly 150 dolarů jako dýško.

„Teda!“ řekla Karin. „To jsme si mákli!“

„To ano,“ odpověděla Mišel a předstírala, že má jako číšnice dlouhé zkušenosti. „Zákazníci nechávají velké spropitné a jelikož pan Roderyk zaměstnává málo číšnic, tak práce je sice těžší, ale odměna je o to větší.“



Při svém návratu domu našla Mišel lísteček.

Mišel, máme dnes s tátou výročí a šli jsme na večeři. V lednici najdeš salát a nějaký jogurt. Taky je tam zbytek špaget. Z půdy jsem ti přinesla letní oblečení, ať ho zase provětráš. Máš ho na posteli. Miluji Tě! XOXOXO Mamka

Odešla nahoru, aby se podívala na oblečení, které ještě nikdy neviděla. Na posteli ležely hedvábné sukýnky, trička, šortky a sandály. Nejvíc ji však upoutaly malé a úzké topy, a taky plavky. Mišel se rozhlédla, s čím vším si může pohrát, a pustila se do zkoušení různých kombinací. Vyzkoušela si modrozelený jednodílný plavky, červené bikini a ještě jedny žluté s úzkými provázky, které pak doplňovala různými topy.

„Zdá se, že toto léto budu zářit všemi barvami,“ zatímco její poprsí zakrýval jen úzký pruh látky.



Její letní oblečení bylo opravdu odlišné. O týden a půl později, 4.července, si vyšla s topem plným hvězd a pruhů na městský průvod, po kterém se přesunula na grilování u Karin. Uprostřed noci se spolu s Karin a Maurýn dívala z kopce na ohňostroj daleko od všech ostatních.

„Už jste viděli film A.I. Umělá Inteligence?“ zeptala se Karin po konci ohňostroje.

„Ještě ne,“ řekla Mišel, zatímco balila prostěradlo a skládací židle.

„Myslím, že to bylo dost dobrý. Jude Law je tak přitažlivý.“

„Není špatný,“ reagovala Maurýn. „Takový kluci si však nevšimnou obyčejných holek jako jsme my. Je to celebrita a musí mít nějakou herečku, blonďatou nánu.

„Je mu tak 30, nebo ne?“ zeptala se Mišel.

„No a co?“ řekla Karin. „Pořád můžeme snít a doufat.“

Mišel se chtěla na této myšlence svézt. „Ale no tak, Karin. Jude Law? Co takhle Brad Pitt, zkrátka něco mladšího?“

„Šeli,“ řekla Karin. „Bradovi je snad 40. Navíc je ženatý.“

Tohle Mišel nečekala. „Aha,“ a zatímco se Maurýn smála, tak pokračovala: „Takže Jude je volný, ale proč jeho?“

„Co je to s vámi a staršími chlapy?“ zeptala se Karin. „Jennifer Aniston je o 5 let mladší než Brad.“

„Nevím, je to fakt divný,“ odpověděla Mišel. „Kromě toho jejich rozdíl je jen 5 let. U Tebe by to bylo tak 15.“

„No, a co ty Mišel? Co se ti líbí na klukách?“ zeptala se Maurýn.

Mišel se na chvíli zasekla. O tom nikdy nepřemýšlela. „Asi čekám na hodného džentlmena, který bude romantický a bude pro mě dělat krásné věci.“

Maurýn se znovu rozesmála. „Takoví jsou dost vzácní, Šeli.“

„Nevím,“ řekla Mišel a hleděla přitom do dálky na tmavou noční oblohu. „Vím, že tam někde jsou.“

„Na snění není nic špatného,“ řekla Karin. „Mám ráda kluky, co vypadají božsky.“

„Jsi fanynka Lea?“ otázala se Maurýn Karin.

„Jasně. A nyní je VOLNÝ.“

„Je krásné o něm snít. To připouštím,“ reagovala Maurýn.

„No počkej,“ vložila se do toho Mišel. „Nemáš snad už stálého přítele?“

„To snad nemůže holka koukat po dalších, když už jednoho má?“

„Když jsme u toho. Doufám, že se ke mně holky přidáte a zajdeme tento víkend na pláž,“ navrhla Karin. „Necháme kluky, ať se taky koukají.“

Mišel byla ohromena tím, že vidí záblesky staré Karin jak vykukují pod povrchem jinak navenek vzorné holky. „Budu tam,“ potvrdila Mišel.

„Se mnou taky počítej,“ přidala se Maurýn. „Musím se opálit.“



Po návratu domu vzala Mišel do ruky bezmyšlenkovitě svůj diář. Dlouho nic nenapsala, a taky se k tomu nechystala. Místo toho zalistovala náhodně do své minulosti.



9.září 1998

První den na střední. Užívám si to. Je toho pro mě tolik nového, ale nějak to zvládnu. Je zvláštní se dívat na holky z vyšších ročníků, které jsou spíše už dospělými ženami. I já takovou jednou budu. Karin mi přijde ztracená, ale taky si zvykne. Mezi mé nejoblíbenější předměty patří Matika 2 a Péče o domácnost. Slečna Labountová je opravdu milá. No, musím jít.



26.prosince 1998

Tolikrát jsem si přála mít bráchu nebo ségru. Je tomu tak i teď o Vánocích. Jsem ráda s taťkou a mamkou, ale dělit se o své zážitky se sourozencem by bylo mnohem lepší.



3.dubna 1999

Neuspěla jsem. Pořád budu hrát za mladší dorost. Budu se o to víc snažit. Jediná Maurýn se z nováčků dostala do staršího dorostu. Naštěstí první rok se chýlí k závěru. Těším se, jak si s Karin a Julií užijeme léto. Bude to kopa srandy.



„Julie?“ zeptala se sama sebe Mišel. To asi bude Juie Kraganová, která se minulý rok odstěhovala.



11.září 1999

Dnes to byl pro mě velký den! Oslava mých sladkých šestnáctin! Karin, Julie, Fransin, Syntia a Tomáš přišli ke mně a když jsme byli všichni pohromadě, tak teprve přišel taťka se svým velkým překvapením. Chystá se koupit nové auto a staré Metro mi věnuje! Jsem tak šťastná. Budu mít vlastní auto! Tomáš před chvílí odešel, takže už to bude jen holčičí akce! A v pondělí si dojdu na úřad složit řidičské zkoušky. Nebude dlouho trvat a Mišel Holendová se bude prohánět ulicemi Vitsbergu! No, musím se vrátit k mé milé společnosti. Zábava pokračuje!



3.listopadu 1999

To je poprvé, co si to přiznávám. Jsem zamilovaná do Meta Ítna. Je okouzlující. To je zatím vše. Napíšu víc později.



14.února 2000

Met si ode mne zval valentinku! Jsem tak tak šťastná! Nechala jsem mu tam číslo. Doufám, že zavolá! Je to kluk snů. Je jedním z mála hodných kluků na škole a je tak roztomilý. Mohla bych mu projíždět vlasy celý den.



23.března 2000

Konečně jdu s Metem na rande! Bere mě do pěkné italské restaurace. Nemůžu se dočkat! Mám ty nejkrásnější černé šaty pro takovou příležitost. Karin mi navíc udělala pěkné vlasy. Doufám, že je stejný džentlmen jak vypadá.



24.března 2000

Myslím, že to s Metem ukončím. Nevím proč. Včerejší noc byla výjimečná. Dokonce jsme se pak políbili v parku. Přesto něco nebylo dobře. Nevím jestli je to jím nebo mnou, ale už zkrátka nic necítím. Přitom včerejší polibek byl tou nejpřirozenější věcí na světě a cítila jsem jen lásku. On určitě taky. Nemůžu však pokračovat a nevím proč.



„Jsem jiná než ona,“ pomyslela si Mišel, zavřela diář a také své oči.



Další odpoledne bylo pro Mišel znovu pracovní. Milovala svou práci. Kamarádství, lidi, peníze, všechno.

Zrovna, když donesla účet, všimla si, že jeden stůl je čerstvě obsazený. Nově příchozího skrývaly noviny. Vzala menu a vydala se ke stolu.

„Dobrý den, vítejte u Roderyků!“ řekla se svým krásným úsměvem.

Host odložil noviny a její úsměv rychle zmizel, když rozpoznala Stena Beldena.

„Čau!“ pozdravil s úsměvem a podíval se na jmenovku na jejím levém prsu. „Mišel, takhle se tedy jmenuješ!“ předstíral svou neznalost.

Mišel stručně a zrychleně řekla specialitu dne, přijala objednávku na pití a odešla do kuchyně, kde Karin zrovna předávala jinou objednávku.

„Podívej se, kdo tam je,“ požádala Mišel Karin a ukázala ke stolu se Stenem.

„Pane bože,“ reagovala Karen a schovávala si obličej, jako by ji snad Sten mohl vidět. „Jsem ráda, že si vybral tvůj stůl. Já bych ho obsluhovat nezvládla.“

„Pronásleduje mě, Karin. Přísahám, že za mnou už tři nebo čtyři týdny chodí.“

„O tom nepochybuji,“ odpověděla Karin. „Je to takový hajzl.“

„Stejně musím donést tyhle talíře zákazníkům a vyslechnout si jeho objednávku jídla,“ postěžovala si Mišel a vrátila se do restaurace.

Když se konečně dostala ke Stenovi, kterého si nechala až na konec, Sten už na ni čekal a Mišel mu dala jeho kolu.

„Dám si hamburger s hranolkami.“

„Je to všechno?“ zeptala se Mišel jen ze zvyku.

„No, dal bych si taky tebe.“

Takový blbec, pomyslela si. „Je mi to líto, ale teď pracuji.“

„A kdy tady končíš? Mohli bychom zajít třeba do kina.“

„Nestíhám. Mám toho dneska dost.“

„A co kdyby si mi na sebe dala číslo a já ti zavolal a domluvili bychom se na lepším čase.“

„Poslouchej, stále jsem ti neodpustila, co se stalo na plese.“

„No, holka,“ řekl a vzal si Mišelinu ruku. „Omlouvám se. Plně chápu, proč si mi dala facku.“

Mišel se mu vytrhla. „Ani náhodou.“ Dala se na odchod, při kterém naštvaně zapisovala Stenovu objednávku.

Vrátila se o 5 minut později s hamburgrem, ale nikdo tam nebyl, jen peníze a lísteček.

„Milá Mišel, přešla mě chuť. Tady máš peníze za hamburger a něco navíc za tvé laskavé služby. Kdyby sis chtěla kdykoliv promluvit, zavolej mi na číslo 555 8231. Snesu ti hvězdy a měsíc z nebe. Dobře víš, že spolu strávíme pěkný čas. Navždy tvůj, Sten.“

Mišel zmačkala lísteček a zahodila ho. Peníze za hamburger dala do kasy a zjistila, že ji nechal 15 dolarů jako spropitné. Něco si potichu reptala, ale pokračovala v práci.



„Mišel, večeře!“ zavolal pan Holend, sotva Mišel dorazila domů.

„Už jdu, tatínku!“ křikla dolů po schodech. Převlékla se ze své pracovní uniformy do pohodlného trička a kraťasů. Bylo to její nové tričko s nápisem „Vitsbergské Sršnicky – Státní Šampionky 2001“, které nosila s oprávněnou pýchou.

„Rezervovali jsme letenky, abychom se podívali na ty dvě školy, o kterých si nám říkala,“ řekla paní Holendová.

„Dobrá,“ odpověděla usedající se Mišel. Měla s rodiči delší konverzaci o vysoké před pár týdny. Vyloučila jim státní školu ve Vičitě a místo toho se těšila na Klarkson nebo Renseler.



Po večeři si lehla na gauč u televize a pomalu u sledování usnula.

Hned si uvědomila, že sní. Byla ve škole, což bylo na červenec nezvyklé. Učila se úporně matiku.

„Čau, kočko,“ řekl za ní hluboký hlas. Zněl povědomě, ale nedokázala ho přiřadit. Vzápětí ji začaly masírovat dvě ruce na ramenou.

„Mmm,“ užívala si masáž.

„Jaké to je?“

„Nádherné.“

Mišel se ladně zvedla ze židle, zatímco muž za ní pokračoval masáží zad. Pomalu se k němu otočila a ten se sklonil a vášnivě ji políbil. Objala ho a on udělal to samé. Pokračovali v láskyplném objetí. Když se pustili, tak se Mišel podívala do mužovi tváře, s kterým právě prožila intimní moment. Jeho obličej byl rozmazaný a nemohla ho rozpoznat.

Začal ji šeptat do ucha. „Cokoliv chceš. Dám ti to.“

Mišel se znovu otočila a podívala se na něj. Rozostřený obličej nabýval na tvaru. Dívala se sama na sebe, což přece nemohla být pravda. Zavrtěla hlavou a podívala se znovu. Díval se na ní obličej, který viděla v zrcadle svých prvních 17 let života. Byl to Lajl Holend.

Mišel se okamžitě vzbudila. Televize stále běžela a rodiče už byli v posteli. Vypnula televizi a přinutila se vyjít schody.

„Co to bylo za divný sen,“ ptala se sama sebe. Zcela jasně se začala sbližovat se svou sexualitou. Aniž by věděla, kdo byl za zády, tak přijala masáž a smyslný polibek. Tak jako o den dříve přijala pozvání na plážový lov kluků. Tak jako se svěřila Karin o potížích se Stenem. A také jak si přečetla o svých platonických láskách a o skutečném randění.

V ten okamžik pohlédla na svůj šatník, na jeho spodek se zamčeným šuplíkem. Byl to Lajlův „sexuální“ šuplík, ale nevěděla k čemu ho používala Mišel. Z nočního stolku vyndala klíč a chvíli se na něj dívala. Pak vstala a došla k šatníku.

„Někdy to musím udělat. Mohla bych to udělat právě teď.“ Mišel šuplík odemkla o opatrně do něj nakoukla. Nejdříve objevila časopisy jako Cosmopolitan nebo Červená knihovna.

„Jak ho přimět, aby vás na kolenou prosil o víc.“

„Užívají si blondýnky víc srandy než ostatní?“

„Staňte se sexuální bohyní.“

Mišel se považovala za hodnou holku a přišlo jí zvláštní, že její předchůdkyně něco takového schraňovala, ale to ještě netušila, že ji čekají věci jako černý korzet pod prsa nebo červené krajkové body. Skoro úlekem šuplík zavřela.

„To je teda něco.“ Nemohla uvěřit obsahu své tajné skřínky, když si uvědomila, že je moc hlasitá a že má otevřené dveře. Rychle je zavřela a vrátila se ke svému průzkumu. Objevila živůtek, košilku a všemožné sexy francouzské prádélko. Oči měla šokovaně dokořán. Opět vzala červené body a položila ho na postel.

„Fakt nevěřím, že to mám.“ Svlékla si noční košili a kalhotky a postavila se nahá před zrcadlo. Už byla na své tělo zvyklá a svůj odraz skoro úplně akceptovala. Nyní ho viděla lehce odlišně, jako krásnou a mocnou ženu. Mišel se otočila a oblékla si body. Uvědomila si, že je to ta nejpodivnější věc, co si kdy oblékla, ať jako muž nebo žena. V zrcadle viděla přitažlivou ženu, která by ho každému muži postavila do pozoru.

„Kdo jsem?“ ptala se sama sebe. Doteď se považovala za roztomilou holčičku, která čeká na správného muže než se mu poddá po sexuální stránce. Nyní pochybovala. Doteď vše nasvědčovalo, že měla několik schůzek a její nejlepší kamarádka taky. Pomyslela si, že tohle všechno snad byla jen toužebná přání, ke kterým mělo dojít v budoucnu, a že není sexuálně aktivní a ani sex nevyhledává.

Připadala si, jako když ji na jednom rameni sedí anděl a na druhém ďábel, tak jako v televizních pořadech.

„No tak,“ řekl ďábel. „Víš, že to chceš. Přemýšlíš o tom už od května. Chci říct, že je to určitě báječné, takže by ti přece neuškodilo, kdyby ho do Tebe Sten strčil? Nebylo by to lepší pro vás oba? Toužíš po tom, Mišel. A kdo je víc k dispozici a ochoten než právě on? Však víš, že tě přitahuje jeho sebevědomí a že by ses jím ráda nechala ojet. Jdi na to a buď jako jiné holky z Vitsbergské střední.“

„Jak absurdní!“ reagoval anděl. „Dobře víš i ze svých zkušeností, že Sten je ze špatné party. Vybrala sis vznešenou cestu Mišel. Až budeš starší a potkáš muže, s kterým budeš chtít strávit zbytek svého života, copak mu řekneš až se tě zeptá, s kým si ještě spala? A nebylo by pokrytecké bránit Stenovi vyspat se s Karin a sama na něj vlítnout? Co by si Karin pomyslela?“

Jak tato bitva rychle začala, tak i skončila. Mišel si uvědomila, že touží po sexu a že ho taky chce. Bylo to jejíma hormonama nebo to byl nějaký pozůstatek Lajla, který vždy využil sexuálních příležitostí. Možná to byla jen zvědavost. Mišel o tom už dále nechtěla přemýšlet. Převlékla se do noční košile, zamkla šuplík a šla spát.



V sobotu se Mišel setkala s Karin a Maurýn na pláži, tak jak si naplánovali. Karin se snažila přesvědčit Mišel do bikin, ale ta si raději vybrala méně odhalující modré jednodílné plavky, a přesto jí přišlo, že to nebylo dost zahalující. A zatímco se holky opalovaly, Mišel vyrazila do vody. V plavkách se cítila na pláži jako uzlíček nervů a ne jako sebevědomý Lajl. Náhle ucítila ruku na svých zádech. Rychle se otočila, aby se okamžitě znechutila pohledem na Stena.

Mišel ihned couvla. „Stene!“

„Taky si mi chyběla, kotě.“

„Co máš za problém?“

„Budu upřímný, Mišel. Myslím, že jsi v pořádku.“

Kápl na to, pomyslela si Mišel. „Ja si myslím, že ty v pořádku nejseš. Myslím, že jsi nemocnej.“

Sten vypadal zraněně. „Vždyť mě ani neznáš, kotě.“

„Jsem si jistá, že ano. A neříkej mi kotě.“ Mišel sledovala jak ji Sten sjíždí pohledem od nohou až po znechucený obličej.

„Ale no tak, Mišel, dej mi šanci,“ prosil ji.

„Přestaň mě obtěžovat! Nelíbí se mi, co ses snažil udělat mé kámošce a dobře vím, co děláš s holkama na schůzkách. Vyspíš se s nima a necháš je.“

„Jsi překrásná,“ odpověděl Sten.

Mišel se červenala, i když nechtěla.

„A máš pravdu. S tebou to však může být jiné. Vím to.“

Otočila se. Doufala, že tak neuvidí její výraz ve tváři.

„Můžeme to udělat po tvém,“ řekl Sten. „Jestli chceš vztah, můžeme mít vztah. Jestli se chceš jen vyspat, taky to můžeme udělat.“

Mišel se vrátila myšlenkami ke své vnitřní debatě. Opravdu v temných zákoutí své mysli chtěla takový chvilkový úlet?

„Nejsem. Teď nejsem na nic takového připravená,“ řekla omámená.

Stan si přitáhl Mišel, aby se ji mohl dívat do tváře. Tentokrát bez jejího odporu. „Počkám si na Tebe.“ Otočil se a dal se na odchod.

Mišel trvalo několik vteřin než si uvědomila, že sleduje vzdalující se Stenův zadek. Rychle zamrkala a zakroutila hlavou. Na co to proboha myslela?

„Co to bylo?“ Mišel si ve svém omámení nevšimla, že k ní mezitím přišla Karin, která si všimla Stenovi přítomnosti.

„Nevím,“ odpověděla Mišel

„Snaží se ti dostat do kalhotek, že jo?“

„Nevím.“

Karin s Mišel chvíli blbly ve vodě a zatímco Karin si šla lehnout na ručník, tak Mišel zamířila pro občerstvení.

„Jsi Mišel?“ ozval se mužský hlas za jejími zády. Otočila se a uviděla Ala, dalšího člena GEDu.

„Ano,“ odpověděla s povzdechem.

„Asi mě neznáš. Jsem Al.“

Mišel měla oči v sloup. „Ale znám tě.“

„Vidím, proč je Sten do tebe blázen. Jsi roztomilá.“

„Děkuji,“ řekla a otočila se.

„Vím, že si myslíš, že je divnej, ale...“

„Poslal Tě za mnou Sten? Snažíš se ho dostat do mých kalhotek?“

„Sten neví, že tu jsem. Jen… si myslím, že konečně našel tu pravou, ale jeho reputace ho zrazuje. Při všech svých nočních dobrodružstvích si nikdy neuvědomil, co by se stalo, kdyby chtěl vážný vztah. A upřímně, myslím si, že neví jak nějaký začít.“

„Dobře,“ prohlásila Mišel. „Proč bych ti měla věřit?“

„Protože nemám postranní úmysly. Jen se snažím pomoci svému kamarádovi. Mimochodem by mě asi zabil, kdyby zjistil, že to pro něj dělám. Takový je macho.“

„No...“ Zamyslela se. Sten byl divnej. „Dám mu šanci, pokud se ke mně příště bude chovat na úrovni a s úctou.“

„Pokusím se mu to naznačit,“ řekl Al. „Díky.“

Mišel si vzala svůj nápoj a o pár kroků za ní ji následoval Al se svým párkem v rohlíku. Jak se jejich cesty rozdělili, tak si Mišel nevšimla, že Al a Sten si plácli rukama.



© 2014 - 2017

NAVRCHOLU.cz